Až do letošního roku bylo jedinou možností, jak získat vízum do Indie, navštívit pražskou ambasádu nebo využít služeb nějaké zprostředkovatelské agentury. To vše s dostatečným časovým předstihem. Cesty do Indie to nijak neulehčovalo.
Od letoška je vše jinak. Zažádejte o indické e-vízum přes internet. Ušetříte si čas a nervy.

Byli byste ochotní jít pěšky třicet dní trasu, kterou dnes ujede autobus za dvanáct hodin?
Jako z jiného světa tak působí zápisky dávných poutníků z první poloviny dvacátého století. Přečtěte si popis cesty ke Kedarnáthu od Paula Bruntona.

Poutních míst jsou v Indii tisíce. Některá z nich jsou však významnější něž jiná. Už staletí tu putují poutníci k pramenům posvátných řek. Jamunotri, pramen řeky Jamuny, leží v Garhvalském Himálaji. Ne každý však ocení dlouhé trmácení plechovým autobusem po klikaté horské silnici, aby se smočil v prameni nějaké řeky.

Indie je velká. Indie je hodně jiná. Zejména ve srovnání s Českou republikou.
Až zase někdy budete uvažovat o desetidenní cestě do Indie, je potřeba se na vše podívat tím správným měřítkem. A teprve pak začít plánovat.

Pokud by vás zajímal popis kosmopolitní atmosféry Dillí poloviny devatenáctého století nebo to, jak zde probíhalo Velké indické povstání, přečtěte si knihu The Last Mughal od Williama Dalrymple. Stojí za to.
William Dalrymple je můj oblíbený autor. Indii, o které píše, rozumí a jako historik dokázal vždy najít zajímavé téma a úhel pohledu. Tentokrát si vybral Velké indické povstání a osobnost posledního mughalského vládce Zafara Bahadur Shaha.

Podivuhodné příběhy a písně z Modrých hor je kouzelná kniha. Ukazuje Indii, jaká byla a jaká už asi nikdy nebude. Alespoň při mé poslední návštěvě Nilgiri neboli Modrých hor jsem to tak vnímal.

Indolog Kamil V. Zvelebil v ní popisuje kulturu domorodců a původních kmenů obývajících tuto náhorní planinu na jihu Indie.