Před několika dny tu byla představena kniha Karma Cola, stavící se k indickému duchovnímu životu velmi skepticky. Pravým opakem je novinka od spisovatele a historika žijícího v Indii - Williama Dalrymple - Nine lives. A určitě stojí za přečtení. I když je dostupná zatím pouze v angličtině.
V devíti kapitolách je představeno devět různých životů a cest víry, které reprezentují část z duchovního bohatství Indie. Každý z nich je jiný, originální. William Dalrymple se v každém z nich soustředí na příběh konkrétního člověka a na to, jakým způsobem jej jeho víra obohacuje. Vše nenásilnou formou usazuje do kontextu místa a času.

Od úplného počátku, kdy jsme se rozhodli jet do Indie, bylo všem jasné, že chceme vystoupat na nějakou šestitisícovku. Stok Kangri je jedna z nejsnáze dosažitelných, přesto nebyla od začátku naší № 1. Tou byla nejdřív hora Kang Yatze, která působí opravdu monumentálně. Proti však bylo několik zásadních detailů: nebylo jasné, kolik je tam sněhu (nepotkali jsme nikoho, kdo by se odsud vracel), je nutné vláčet s sebou lano, mačky a cepíny celým údolím Markhy a na výstup se vydat po šesti dnech treku, kdy už by se člověk raději viděl někde dole.

Přírodní rezervace Bharatpur neboli Koeladeo Ghana National Park je jedním z mála území v Indii, kde je předmětem ochrany biotop uměle vytvořený člověkem. Většina jiných národních parků byla založena na místech přírodně významých, případně byla přetvořena z loveckých revírů bývalých maharádžů. U Bharatpuru je to však jinak.

Jezero Dal v kašmírském údolí je obklopeno mnoha zahradami založenými vládci z mughalské dynastie. Některé jsou známé a často navštěvované. Jiné se nacházejí dál od břehu, ale určitě stojí za to.
Výhled z nich na jezero je úchvatný. Člověk si může představovat, jak to zde vypadalo, když se v nich procházel Šáhdžahán a jiní vládcové Indie.

Karma Cola by měla být povinnou četbou pro všechny ty, co se chystají na svoji duchovní cestu do Indie a očekávají instantní osvícení.
Gíta Mehta popisuje s nadhledem všechny ty hledače duchovna, co si myslí, že za dva týdny v indickém ášramu budou spaseni. A zároveň kritizuje ty indické guruy, kteří nabízejí zhuštění pěti tisíc let indické duchovní historie do několika stran brožované příručky nebo víkendového kurzu.

Před pár dny jsem tu publikoval článek o Pahargangži - bazaru v Díllí. Fotky, které jste u něj viděli už nejsou aktuální. V létě 2010 projel Pahargandžem bagr a zarovnal linii ulice po obou stranách. I když se prý většinou jednalo o černé stavby, celý způsob, jakým byla demolice provedena, je typický pro Indii a její řešení problémů. Takže pokud máte v paměti členitá průčelí domů, barevné cedule, změť drátů a reklam, tak vše je již minulostí.

Je možné, aby si Evropan a Ind porozuměli? Nebo se příliš liší náš a indický pohled na svět? Tuto otázku řeší známý román Cesta do Indie. Námětem románu je konflikt mezi západní a východní kulturou v Indii, mezi britskými úředníky - kolonizátory a běžnými vzdělanými Indy. Civilizační, kulturní a náboženské rozdíly tvoří velkou propast mezi tím, jak vnímají svět a své protějšky.

Pro mnoho turistů je Pahargandž prvním místem, se kterým se po příletu do Indie setkají. Je jedním z nejrušnějších bazarů v Delhi
Dá se říct, že je zároveň místem nejvíce šokujícím. Svojí atmosférou rušného trhu, davů lidí, nepořádkem, hotýlky a restauracemi přitahuje nejen obyvatele Delhi, ale i zahraniční turisty.
První dojem je obvykle šok.