Poustevník v Himálaji - Paul Brunton

Na ohbí skalní stezky, stále se zatáčející, výš a výš se vinoucí, otevírá se před mým žasnoucím zrakem zcela nové panorama uchvacující přírodní nádhery.Jen těžko může věřit překvapené oko Evropana, že Příroda mohla nakupit obrovské vrchy a hřebeny tak štědrou rukou a tak rozlišných tvarů.

(Paul Brunton, Poustevník v Himálaji)

Pozorování sebe sama i majestátní přírody kolem. Debaty se svatými muži. Úvahy o vnitřním světě člověka, o meditaci a duchovním růstu. Posvátná moc ticha daleko od civilizace, odříkání a askeze. Návrat.

Bohužel nedokážu tu knihu popsat. Ta se musí přečíst. Takže dejme slovo opět Paulu Bruntnovi:

Ať se člověk podívá kamkoliv, ze všech stran je obklopen himálajskými obry. Na severovýchodě vypíná mocná hradba k obloze své rozervané boky, sněhobílá ramena a zamodralé ledové štíty ze stinných propastí na svém úpatí. V této říši věčného sněhu se zdá, že Tibet nedůvěřivým a osamoceným cizincem vůči světu, spojeném nejrůznějšími přátelskými styky.

 Na této horské hradbě se třpytí ohromné spousty hladkého a lesknoucího se sněhu. Na východ se prostírá dlouhá nepravidelná čára zalesněných vrchů a výběžků, řada za řadou, až se ztrácí na vzdáleném obzoru. Na západ hledím dolů do velkých strmých roklí, kde šedá olivová zeleň je prostoupena živou hnědí. Rokle se stýkají a spojují v ohromné pánvi ze skal a země tisíce stop pode mnou.

Hledím-li na jih, mohu jen zvednout hlavu a zvrátit krk, neboť hledím k vrcholu, který korunuje vysoký, nachový žulový útes, vévodící mému bezprostřednímu okolí. Vypíná se nad mým koněm jen několik málo stop od jeho boku.

(Paul Brunton, Poustevník v Himálaji, str. 21)

Krajina, kterou projíždíme, se stále mění. Jedeme přes hory a doly, podél štítů a kolem vrcholů, mezi skalními rozsedlinami, údolími a propastmi, stále po okraji srázů. Řada za řadou brázdí horská pásma celý tento kraj. Zvedají v dáli svá hrdá temena jako hřbety vln. Vše se proplétá ve směsi a vytváří himálajskou krajinu.

Dojem, který působí příroda ve své nejnezkrotnější velikosti na osamělého člověka, je velkolepý; vzlet, který dává jeho myšlenkám, nadějím a snahám je téměř opojný. Zdá se, že člověk čerpá z těchto mohutných horstev sílu a magnetismus, které utvrzují jeho vůli a usnadňují překonávání překážek, ztěžujících život každého člověka.

A musí to tak být, neboť Příroda má auru, mentální ovzduší, jako člověk. Každý, kdo je poněkud vnímavý, ji cítí, přijímá a je jí ovlivňován. Netvrdím to jako básník, ale jako vědec. Uvažuji, zda se může člověk setkat jinde s mohutnějším projevem této aury, než v Himálaji, který je největším pokusem Přírody projevit se v obrovském měřítku? Není to samo sebou, že mnoho bohů a bůžků bylo spojováno s tímto místem.

(Paul Brunton, Poustevník v Himálaji, str. 217)