S babičkami po horách - trek kolem Kinaur Kailás

Nachází se na SV státu Himáčalpradéš v těsné blízkosti čínské hranice. Je však důležité neplést si ji s jinou posvátnou horou — Mt. Kailás, která leží na území Tibetu a je pro poutníky z Indie nedostupná.

Pokud navštívíte vesničku Kalpa poblíž Recong Peo, můžete spatřit majestátní vrchol Kinnaur Kailáše jak se tyčí nad údolím řeky Sutledž. Vzhledem k blízkosti čínské státní hranice je nutné získat povolení ke vstupu do oblasti.

Povolení je třeba i pro pouhý průjezd oblastí Kinnaur do Recong Peo, pokud plánujete jet touto cestou dolů do Šimly. Pro trek kolem hory, který trvá čtyři dny, je možné obdržet povolení v Recong Peo, největším městě oblasti Kinnaur a nebo při cestě ze severu v Kaze, hlavním středisku oblasti Spiti.

Získání povolení není obtížné, jen je třeba se připravit na klasickou indickou byrokracii.

Jak získat povolení pro vstup do oblasti Kinnaur

1. Vyplnit žádost, formuláře jsou k dispozici na úřadě
2. Doložit kopii pasu a foto
3. Vše okopírovat.  Kopírka je hned naproti úřadu přes ulici.
4. Vrátit se k úředníkovi a nechat formuláře podepsat a orazítkovat
5. Zajít na vojenskou posádku pro potvrzení, že nemají námitky (No objection byly jediná anglická slova, které uměl službukonající voják).
6. Vrátit se zpět k úředníkovi a obdržet finální povolení.
7. Zkontrolovat si datum vstupu do Kinnauru a nechat si jej úředníkem opravit (tentokrát byl blahosklonný a nenutil mě k novým kopiím)
8. Pokud budete mít smůlu, počítejte s 3 — 4 hodinami na celou proceduru. Mě zabrala jen asi 2,5 hodiny. Francouzům, které jsem potkal, to trvalo půl dne. Také je možné, že se libovolné body tohoto seznamu mohou vyměnit nebo být vypuštěny.

Z Recong Peo odjíždí každý den v 9:30 autobus do Lambaru, což je výchozí místo pro trek kolem Kinnaur Kailás. Celý trek by neměl zabrat více než 4 dny.

1. Lambar (2896 m.n.m.)- Charang
2. Charang (3506 m.n.m.) - Lalanti
3. Lalanti (4421 m.n.m.) — Charang La
4. Charang la (5280 m.n.m.) — Chitkul (3450 (m.n.m.)

Konec suché teorie a teď k vlastním zážitkům:

Trek jsem šel sám a výjimečně bez stanu. Do Lambaru mě dovezl autobus a první úsek cesty do Charangu vede po horské silničce, kterou pár místních Indů láme ve skále nad řekou. Nicméně silnička brzy končí a dál je třeba jít údolím proti proudu řeky. Stezka je místy velmi úzká a vede těsně nad vodou.

Těsně před Charangem je vojenský tábor a vojákům se nepozdávalo mé povolení pro vstup do oblasti a zakázali mi pokračovat směr Charang. Namísto toho mě nasměrovali bočním prudkým kaňonem přímo k Lalanti. Cesta je velmi špatná, lépe řečeno není žádná.

V Lalanti, ve výšce 4421 m.n.n je chýše pastevců dobytka a plechová bouda, která by měla sloužit jako přístřešek poutníkům a turistům. Bohužel místní krávy si ji spletly s kravínem. No a vzhledem k tomu, že jsem neměl stan, počasí se výrazně horšilo, tak jsem vyhnal z přístřešku milé krávy, zametl kravěnce a utábořil se pod plechovou střechou.

Počasí se stále horšilo a já vážně uvažoval o návratu dolů. Přeci jen, nechtěl jsem jít neznámým terénem přes pětitisícové sedlo a k tomu sám. Jak jsem tak seděl, vařil si večeři a dumal nad mizerným počasím, spatřil jsem něco, co mi vyrazilo dech. Z nejbližšího hřebenu od Charangu se k mému kravímu přístřešku blížily čtyři vetché postavičky.

Tak došlo v Indických horách, ve výšce více než 4 000 m k zajímavému setkání. Já — s pohorkami, batohem, nepromokavou bundou, spacákem a vařičem (prostě komplet výbava) a čtyři indické babičky.

Neměly nic. Ale opravdu NIC. Jen jednu společnou tašku, ve které měly, jak jsem později zjistil, trochu tsampy (pražené ječné mouky), pár instantních polívek a sušené kravěnce jako topivo.

Vydaly se na pouť kolem posvátné hory jen tak. V pantoflích a svetru. Jediné, co je zahřívalo, byl vlněný přehoz přes ramena. Žádný vařič, žádný spacák, žádná bunda ani čelovka a věci, bez kterých si nedokážeme pobyt v horách představit. Prostě a jednoduše, ty dámy neměly nic. A nejstarší z nich bylo 64 let.

Večer jsem seděl v plechové kraví boudě, spustil se déšť, pak začal padat sníh a já si říkal, že když už ony došly až sem a nemíní to vzdát a přechod pětitisícového sedla je pro ně něco, co se dá jít i v pantoflích, tak to nemůžu vzdát ani já.

Druhý den se počasí částečně umoudřilo a tak jsme všichni vyrazili směrem nahoru. V kamenném poli pod sedlem se přeci jen ukázala výhoda pohorek nad pantoflemi a já nechal babičky brzy za sebou, i když držely tempo velmi dlouho.

Odpoledne však začalo znovu pršet a padla mlha. Jediná možnost, jak se bez stanu skrýt a přežít noc, byl velký kámen těsně pod sedlem. Jeskyně pod ním byla ideálním úkrytem. Zabral jsem ji a čekal na babičky.

Dorazily těsně před soumrakem. A tak jsme ve výšce asi 4 900 m společně tábořili a vařili si večeři. Já na vařiči a ony na sušených kravěncích. Na čaj už jim nezbylo palivo a tak s vděkem přijaly ešus čaje ode mne. Zalezl jsem do spacáku a doufal, že v noci ve svých sukních a ve vlňáku neumrznou.

Ráno nás uvítalo sněhem. Ony seděly tak, jak večer, schoulené k sobě, v polosedu-polokleku. A opět jsme vyrazili společně. Nicméně já na ně nemohl čekat, potřeboval jsem přejít sedlo a dostat se do civilizace.

Vzdálenost mezi námi se stále zvyšovala a ze sedla jsem jim naposledy zamával a běžel dolů údolím do nejbližší vesnice - Chitkulu.

Celou cestu jsem v dešti přemýšlel, kde asi budou trávit večer tyto moje indické babičky, pod který kámen se schoulí a jestli jim jejich vlňák příliš nenavlhne deštěm. Chtěl jsem jim poděkovat za to, že jsem to nevzdal, že jsem si uvědomil, jak je vše relativní a že stačí jen chtít.

Chitkul leží o 2 000 m níže. Mě to zabralo zbytek dne a k večeru jsem se konečně dostal do vesnice k vytoužené sprše, suché posteli a večeři.

Snad jim ta jejich Yatra vyšla a ve zdraví došly až na konec.