Za horkými prameny v Manikaranu

Manikaran

Manikaran je malé městečko i na indické poměry. Projdete jej za hodinku oběma směry včetně zastávky na čaj. Není tu kam spěchat. Leží v hlubokém údolí na řece Parvati. A právě s bohyní stejného jména je spojena legenda o vzniku místních horkých pramenů.

Slovo Manikaran pochází ze Sanskrtu a je složeninou dvou slov – mani znamená klenot a karan pak ucho. Tedy Manikaran – klenot v uchu – neboli náušnice. Bůh Šiva se svojí manželkou Parvati kdysi dávno procházeli místními horami a narazili na toto úchvatné místo na břehu řeky v zeleném údolí plném pramenů. Strávili zde v meditaci 11 000 let.

Bohyně Parvati tu však jednou ztratila svoji náušnici. Ta spadla do vody a zmizela. Bůh Šiva přikázal svým služebníkům, aby ji našli. Ti však byli neúspěšní. Šiva se rozlítil, otevřel své třetí mystické oko a z něj se zjevila bohyně Naina. Rozzuřenému Šivovi prozradila, že náušnici má v držení král Nágů (hadů).

Šiva zatančil svůj kosmický tanec a tím přinutil hadího krále klenot vydat. Ten hrozivě zasyčel a vyplivl náušnici zpět na zemský povrch. Při tom vznikly místní horké prameny. Hněv božského Šivy se utišil.

I pro Sikhy je Manikaran posvátným místem. Věří, že tudy putoval jejich zakladatel Guru Nának se svojí družinou. Neměli co jíst a tak Nának vyslal svého žáka Mardana, aby získal od místních obyvatel mouku na langar – jídlo připravované sikhskou komunitou pro ostatní. Mardan skutečně mouku získal, ale neměl ji jak připravit, protože v okolí chybělo dřevo na oheň.

Guru Nának odklopil kámen a pod ním se objevil pramen horké vody. Veškeré placky róti, které však Mardan ponořil do vroucí vody, se potopily ke dnu. Nanak mu poradil, aby se modlil k bohu a slíbil mu, že pokud placky vyplavou zpět na hladinu, jednu z nich mu obětuje. A skutečně placky se zázračně vynořily. Tolik k místním legendám.

Sikhové si tu postavili velkou gurudwaru (ubytovnu) s modlitebnou. Také hinduistických chrámů je tu několik. K tomu si připočtěte horké prameny a dobrou kuchyni. Ona taková kombinace příjemné koupele, večeře se Sikhy v jejich společné jídelně a pak výhled na okolní zalesněné svahy stojí za tu zajížďku z hlavní trasy.

Praktické informace

• Cesta autobusem z Buntaru v údolí Kulu sem trvá zhruba hodinu a půl.
• Poblíž nádraží i okolo chrámu se nachází množství restaurací, kde se dá dobře a levně najíst. Převládá tu spíše tibetská kuchyně (momo, chowmein, thukpa) než klasické indické omáčky s rýží.
• Sikhská gurudwara nabízí poutníkům klasický langar – jednoduché, ale chutné jídlo zdarma pro poutníky.
• Indové nemají architektonický vkus. Nečekejte u horkých pramenů krásné stavby jako například v nedalekém Manali. V Manikaranu jsou prameny skutečně obestavěny škaredým betonem a plechem bez jakéhokoliv výhledu. Stejně tak obrovské betonové parkoviště naproti gurudwaře tu působí v kontrastu s přírodou jako pěst na oko.