Přes sedlo Pin-Parvati do Údolí sněžných leopardů

Před nedávnem jsem se zapletl do debaty, proč vlastně jezdit do indických hor, když tu v Evropě máme Alpy, Pyreneje, balkánské hory… A loni, při setkání s domorodci na sedmidenním treku údolím Parvati přes Pin-Parvati sedlo do Údolí sněžných leopardů, mi to vše došlo.

Indické hory jsou krásné. Mimo to ale nabízejí setkání s lidmi a zážitky, jaké už v civilizovaných Alpách, protkaných sítí silnic, penzionů, parkovišť a lanovek nenajdete.

Jdete v dešti údolím, v mlze není nic vidět, okolo jen tušíte himálajské velikány, ze stromů horského  pralesa visí chuchvalce lišejníků, z keřů odkvetlých rododendronů drnčí cikády.
 
Cesta není značená a na vás přijde krize. Hledal jsem, jak se co nejlépe zabalit do pláštěnky, měl jsem hlad a přemýšlel, proč to vlastně všechno dělám.

A pak se v zákrutu stezky objevili oni. Svatý muž a jeho mladý učedník. Sedli jsme si společně na kámen a dali si vytouženou pauzu. Moc jsme si nerozuměli. Oni nemluvili anglicky a mé znalosti hindštiny jsou chabé.

Nicméně jsem pochopil, že se vracejí od posvátného jezera Mantalai, které leží v nadmořské výšce 4 100 m n. m. Strávili tam týden a nyní putují dál. Obcházejí místa spojená s Šivou. Mnohá z nich jsem navštívil a ostatní znal z doslechu. Očividně je to potěšilo. Pak si starší ze Sádhuů zapálil čilum, chvíli jsme jen tak mlčeli a pak se rozešli.

Takových setkání a zážitků bylo během toho sedmidenního treku víc.

• Výborná snídaně s dělníky stavějícími novou přehradu v Bersheni, omeleta, toast a čaj v malé špinavé špeluňce servírovaná usměvavou paní domácí a jejím manželem.
• Zhruba šedesátiletá babička, která vám s bezbranným a bezzubým úsměvem nabídne nějaké to veselé kuřivo. Seděla pár metrů za vesnicí na mezi, pletla vlněné ponožky a prodávala hašiš.
• Zkouřený majitel obytného stanu v Khirganze se spoustou veselých historek. Čekal jsem tu asi hodinu na své kamarády. Trvalo mu neskutečně dlouho, než mi uvařil čaj.
• Koupel v horkých pramenech s vyhlídkou na hory v malém vybetonovaném bazénku pod širým nebem je mi mnohem milejší než moderní akvaparky. Khirganga je považována za posvátné a poutní místo. Sádhuové se tu modlí, bílí turisté se koupou nebo cvičí jógu.
• Setkání se sádhuem uprostřed treku. My byli vybaveni trekovými holemi, on šel s kovovým šivaistickým trojzubcem. Mnoho  sádhuů se volně toulá horami na své pouti po svatých místech.

Další sádhu bydlel v malé jeskyňce za řekou. Přes řeku nevedl most, jen lano s lanovkou. A podle zákona schválnosti byla uvázaná na druhé straně řeky. Půl dne jsme u řeky čekali, jestli někdo nepůjde z druhé strany a lanovku nám neuvolní. Pak se objevil rozesmátý a uvolněný sádhu, jak opička přeručkoval po laně, pomohl nám překonat řeku, zamával na rozloučenou a zmizel ve své jeskyňce.

• Stáda koní pasoucích se na vysokohorských loukách.
• Pandžábští pastevci, kteří každoročně ženou svá stáda až do vzdáleného Himáčalpradéše. Cesta pěšky se stádem jim trvá měsíc nahoru a na konci sezóny měsíc domů. V horách je dřina dostat stovky koz a ovcí přes početné řeky. Dole na indických planinách se zase musí přesunovat se stády po silnicích jen v noci.

No řekněte, mohli byste toto zažít někde v Alpách?

K horkým pramenům Khirgangy

Bersheni je poslední místo, kam se dá dojet horskou silnicí. Odtud již vede stezka nad řekou Parvati. Cílem dnešního úseku je Khirganga – louka s horkým sirným pramenem. Cesta k ní není obtížná. Vede nahoru po straně údolí, míjí malou vesničku, posvátné místo s vodopádem a pak přes most úžasným původním horským pralesem vzrostlých borovic, cedrů s podrostem rododendronů.

Khirganga je posvátné místo, nad pramenem je malý Šivův chrám. Koupání v horkých pramenech po celodenní tůře je příjemným zakončením dne. Khirganga je populární mezi zahraničními turisty, naštěstí obvykle dojdou jen sem a dál do údolí se nevydávají.

Soutěskou a pralesem nahoru k Tunda Buj

Druhý den je stále ve znamení pralesa. Stoupáme údolím, procházíme hustým lesem přes několik mostů, kolem chýší pastevců. Údolí je zpočátku úzké, v mlze pouze tušíme vodopády, které se řítí ze skoro kolmých stěn. Ráno jsme vyrazili brzy, máme dobrý čas a tak tedy pokračujeme stále dál za dnešní stanovený limit.

Výhledy zpět na zalesněné údolí řeky Parvati jsou nádherné a tam v předu už stromů ubývá, cedry pomalu mizí a mění se v břízy s nekonečnými podrosty rododendronů. Poslední dnešní most je poněkud nahnutý a řeka pod ním rozbouřená. Za ní již stromy mizí úplně a procházíme obrovskou planinou posetou balvany směrem k Thakur Kuan.

Přes lanovkový most a dál

Lanovkový most Tkakur Kuan není vlastně most. Je to jen přes řeku natažené ocelové lano a vozíček pro jednu osobu, kterým se kyvadlově přepravuje na druhou stranu.

Takto si to zapsal Robert:

Odcházíme opět kolem půl osmé a za 30 minut jsme u lanovky. Bohužel, kabinka je napevno přivázána u druhého břehu, takže sice nadáváme, ale není nám to nic platné. Naštěstí je krásně a tak je zevlování docela příjemné.

O půl druhé se odněkud z trávy vynořuje bubák, který je, jak říká, jogín a žije pouze meditací. Šplhá po laně na druhou stranu, uvolňuje lanovku a cesta dál je tudíž volná.

Za řekou jdeme rozkvetlými loukami a pak už jen kozími stezkami po levém břehu řeky stále nahoru. K večeru zbývá už jen přešplhat Pandu bridge – dva obrovské balvany přes rozbouřenou řeku. S pomocí krátké šňůry si podáváme batohy a pár metrů za řekou již táboříme v kryté úžlabině.

K planinám Odi Thach a dál k Mantalai

Údolí se otevírá, rozšiřuje. Řeka, která předešlé dny bouřila přes peřeje prudce dolů, je zde klidná a meandruje nádherným zeleným údolím plným  květin. Míjíme pastevce a stáda volně se pasoucích koní. Osobně to považuji za nejkrásnější úsek cesty.

Odpoledne se před námi objevuje v dáli moréna a tím se blížíme k posvátnému jezeru Mantalai – zdroji řeky Parvati.

Ovšem cesta k moréně a samotný výstup na ni kamenným polem nebyl zadarmo, trval ještě pěkných pár hodin. Ale Mantalai je zážitek. Hodně silné a působivé místo. Unavení výstupem jsme se ploužili posledních pár metrů přes hranu morény a v tom se před námi otevřelo jezero obklopené horskými štíty. Na jeho okraji se nachází symboly Šivy – lingamy a trojzubce. Kombinace nádherné přírody a posvátného místa mě dostala do kolen.

Stoupáme prudce k ledovci

Už včera jsme se domluvili s jedním s pastevců, že nám ukáže cestu k ledovci. Každý den tu totiž prší, je mlha a nechceme riskovat bloudění.

Procházíme za jezero, překračujeme bosky několik ledových potoků a pak už konečně stoupáme do stráně nalevo. Výstup je velmi prudký, chvílemi horolezecký terén je bez jakékoliv stezky. Pod námi hlubina, těžký batoh na zádech…

Nahoře jsme zhruba ve výšce 4 700 m n. m. Cesta kamenným polem nahoru znamená spoustu odpočinku na každých pár výškových metrů. V mlze a dešti jsme zatábořili pod ledovcem. Náš domorodý průvodce se přiznal, že je tu poprvé a také neví, kudy přesně jít.

Ledovcem přes sedlo Pin-Parvati

Ráno v šest hodin je čistá obloha a pomocí fotek, které si vezeme z domu, se nám podařilo identifikovat sedlo. Stoupáme po ledovci nahoru. Dáváme pozor na kaverny. Cesta po ledu je pomalá. Jednak jsme už ve velké nadmořské výšce a jednak to opravdu dost klouže. Jdeme totiž bez maček. O půl desáté jsme konečně v sedle. Pin-Parvati je zdoláno. Jsme ve výšce 5 300 m n. m.

Končí zde zelené údolí Parvati a my sestupujeme na druhou stanu do údolí Pin neboli do Údolí sněžných leopardů. Oblast Spiti na druhé straně sedla je suchá a vyprahlá, připomíná vysokohorskou poušť. Sestup je dlouhý a kamenitý. Končíme u řeky a problém, jak se dostat na druhou stranu, necháváme na další den.

Konečně Údolím sněžných leopardů do Mudu

Sestup podél řeky Pin je dlouhý. Ale krajina má své kouzlo. Je tu prašno a málo vegetace, skály jsou zbarvené do červena a žluta. Překračujeme několik potoků bez mostů a klesáme stále níž. Teprve odpoledne spatříme v dálce pod mohutnou horou vesnici Mud. Po sedmi dnech v horách je jako zjevení. 

Na závěr opět Robertova slova:

Budhisté se na nás culí, sprcha teče, pokojíčky jsou nádherné, jídlo výtečné a dostatečné a teprve až s obdivnými a pochvalnými gesty místních obyvatel nám konečně dochází, co to vlastně máme za sebou.

Paní domácí z guest housu se nás ptá, jestli náhodou nejsme Češi. Trochu koukáme a tak nám vysvětluje, že pokud sejdou turisté ze sedla Pin Parvati Pass a nemají s sebou žádné nosiče a průvodce, jsou to téměř vždy Češi. Jak říká, Češi jsou tvrdí. Jo, to sedí:-)

Sedm dní a přibližně sto kilometrů, horské pralesy, rozkvetlé louky, ledovec, horská poušť a příjemní lidé. To je trek údolím řek Parvati a Pin.