Nedotýkejte se Malany! Na návštěvě odlehlé himálajské vesnice

Do Malany

Údolí Parvati, protékané stejnojmennou říčkou, se napojuje do údolí Kulu v severoindickém státě Himáčal Pradéš. Odbočka z města Jari vás zavede bočním údolíčkem po kroutící se cestě nahoru pod sedlo Chanderkhani. Poslední úsek k Malaně je opravdu prudký a cesta sama o sobě je zážitkem, zejména díky dechberoucím výhledům na kaňon řeky a okolní lesy.

Ještě do roku 2005 trvala pěší cesta, dlouhá celkem 18 km, z údolí Parvati nahoru do vesnice 2-3 dny. V té době se začala stavět nedaleká přehrada a tak započala i stavba obslužné silnice, protažené později až nahoru k Malaně. Tak se civilizace dostala až na toto původně obtížně dostupné místo a s tím ruku v ruce přišly změny, které někteří vítají a jiní zatracují.

O této proměně a střetu středověké původní kultury s realitou indické správy a klasického cestovního ruchu vznikly zajímavé filmové dokumenty. Malana – A Lost Identity a  Malana: Globalization of a Himalayan Village. První z nich jsem měl možnost vidět a opravdu stojí za to. Oba filmy jsou bohužel v současné době na Youtube nedostupné. Takže pokud byste je měli někdo v archivu, dejte vědět.

Co je vlastně na Malaně zvláštního? Vždyť kdekoliv v okolních kopcích a údolích jsou podobné vesničky, kam stále ještě nevede silnice. Díky odlehlosti a nedostupnosti Malany se tu vyvinula zvláštní struktura společnosti, osobitá kultura a dokonce jazyk Kanashi, kterému nerozumí nikdo z okolí a mluví se jím pouze v Malaně.

Tato řeč nepatří dokonce ani do Indoárijské skupiny jazyků. Zatímco většina státu Himáčal Pradéš mluví různými dialekty odvozenými od sanskrtu, malý ostrůvek Malany se dorozumívá jazykem původem spíše  Tibetobarmské jazykové skupině, ale bez jakékoliv podobnosti s oblastí Lahaul a Kinaur.

Díky své nedostupnosti nebyla Malana nikdy součástí okolních správních celků, království ani státní správy. Vyvinula si svoji vlastní verzi demokracie. V jedné obci čítající zhruba 1 700 obyvatel tak vznikl systém Horní a Dolní komory parlamentu. V čele obou komor je božstvo Jamlu, které je uctíváno pouze zde.  Tento bůh je v reálném světě zastoupen jedenáctičlennou radou. Místní lidé tvrdí, že se jedná o jednu z nejstarších demokracií světa.

Svoji nezávislost odvozují od mughalského vláce Akbara, který prý kdysi navštívil vesnici, aby si tu vyléčil drobné onemocnění. Po úspěšném uzdravení vydal edikt, ve kterém zbavil obyvatele vesnice a přilehlého údolí povinnosti platit daně.
Jiná neopodstatněná teorie pak odvozuje původ obyvatel od vojáků armády Alexandra Velikého, kteří se po vojevůdcově smrti usídlili v Indii.

Malana má svůj vlastní kastovní systém, naprosto odlišný od zbytku Indie. Podle něj jsou všichni ostatní lidé mimo vesnici považováni za nižší kastu a tím pádem patří mezi nedotknutelné. Z toho vyplývá poněkud zvláštní pravidlo, že se při pobytu ve vesnici nemůžete ničeho dotknout. Toto pravidlo platí pro domy, věci i lidi. Tedy pokud si chcete něco koupit v obchodě, prodavač položí zboží či čaj na zem, vy dáte vedle peníze a proběhne výměna.

Platí přísný zákaz dotýkat se domů a zejména chrámů. Při porušení je cizinec povinen zaplatit pokutu, která uhradí nutné náklady na oběť a obřad znovuvysvědcení. Je možné se však projít mezi domy a mluvit s lidmi.

V centru obce se nachází malé prostranství – parlament, kudy vede vybetonovaný chodník. Zde jsme byli důrazně upozorněni, že se máme pohybovat jen po určité trase a nesestupovat z chodníku.

V současnosti civilizace do vesnice vtrhla mílovými kroky. Přes údolí byla natažena nákladní lanovka, která umožňuje dopravovat zboží, na plechových střechách jsou satelitní antény, z domů zněla televize. Vedou sem elektrické dráty, přibyla škola a doktor.

Stále více přibývají domy stavěné z betonu s plechovou střechou namísto původních dřevěnokamenných staveb. Snad to také souvisí s tím, že část vesnice v roce 2008 vyhořela a dle indických zákonů na ochranu životního prostředí není možné kácet v okolí stromy na stavbu nových domů. A tak se původní suroviny nahrazují importovaným betonem.

S tím souvisí snad nejzajímavější změna, která se v posledních letech s Malanou děje. V okolí totiž roste velké množství marihuany a to ne jen tak ledajaké. Malana cream je považován za nejlepší sortu hašiše, jaký je vůbec možné v Indii získat. A na tom byla dlouho postavená místní ekonomika. 

Co jiného také vesničanům zbývá? Nacházíme se tu ve velké nadmořské výšce, kde skoro nic neroste. Okolní svahy jsou prudké a zemědělské produkci se tu nedaří. Občas na políčkách spatříte pár trsů kukuřice. Existují snahy zakládat jablečné sady jako v nedalekém údolí Kulu.

Les se tu kácet nesmí,  díky vyšší nadmořské výšce je úroda jablek  slabá, na větší plantáže kukuřice či brambor není místo.  Zbývá jen ten hašiš. Ale s protažením silnice až k Malaně se sem dostala také policie, restrikce a oficiální indická protidrogová politika.

Sám jsem zvědavý, jak se Malana bude v nejbližší době vyvíjet. Už teď přibývají jednoduché hotýlky vlastněné lidmi mimo vesnici. V nich se tedy bez obav z porušení „nedotknutelnosti“ můžete ubytovat a najíst. Před civilizací a pokrokem se nikdo dlouhodobě neubrání. Snad se tedy titul jednoho z filmů, které jsem zmiňoval v úvodu Malana – ztracená identita,  ještě dlouho nestane realitou.

Praktické informace

• Od listopadu 2013 existuje autobusová linka z Jari do Malany. Malana je však od hlavní cesty oddělena hlubokou roklí. Poslední úsek tedy stejně musíte absolvovat pěšky.
• Mimo autobus zajišťují spojení s civilizací relativně drahé džípy – taxíky. Jedna cesta vyjde zhruba na 700-1 000 Rs.
• Ubytování sežente jednak poblíž hlavní silnice, asi hodinku cesty od vlastní vesnice nebo v horní části Malany.
• V Malaně končí jeden z populárních treků přes sedlo Chanderkhani.