Když se potká očekávání s realitou
Upřímně, ne každý den mám možnost si ve škole sáhnout na technologii v hodnotě zhruba milionu korun a řešit s dětmi, co vlastně umí a neumí. Díky proto Martinovi Krčkovi za zapůjčení robota a vedení programu.
Nechal jsem tedy žáky nejdřív hádat, co robot zvládne. Až pak jsme to ověřili v praxi. Překvapilo mě, jak žáci i dospělí měli často výrazně vyšší očekávání, než co robot ve skutečnosti dokáže. Možná je to vliv sci-fi filmů a románů, kde humanoidní roboti zvládnou skoro všechno.
Pokud jsme tedy děti v něčem „zklamali“, protože humanoidní robot něco neumí, je to vlastně dobře. O to víc se dostáváme zpátky do reality 21. století.
První stupeň: přirozenost, emoce a hra
U mladších dětí bylo fascinující sledovat, s jakou lehkostí robota přijaly. Žádný údiv ve stylu „to je z budoucnosti“. Spíš prosté: „jasně, to je robot“.
Aktivity se velmi rychle posunuly od pozorování k přímé interakci. Děti robota oblékaly a pojmenovávaly, mluvily s ním – i když přirozeně neodpovídal, což přineslo první malé zklamání 🙂 Tančily s ním a zkoušely, co všechno zvládne.
Celé to dává smysl hlavně tím, že děti se technologií nebojí. Přirozeně se ptají, zkoušejí a přemýšlejí nad tím, co je živé, co je stroj a proč se robot chová tak, jak se chová.
Starší děti: otázky, logika a první řízení robota
U starších žáků šla interakce rychle víc do hloubky. Padaly velmi konkrétní otázky: jestli je robot voděodolný, jestli umí mluvit, odkud pochází, jak je kvalitní, kolik váží a co všechno unese.
Děti chtěly chápat principy, ne jen efekt. Velký zájem byl o jednoduché úlohy – přenášení objektů z místa na místo, řízení pohybu, práci s přesností a stabilitou.
Bylo vidět, že robot děti baví. Některé se k němu během dne opakovaně vracely, zkoušely další věci a ptaly se znovu. Právě tady se ukazuje, jak může setkání s technologií nastartovat dlouhodobý zájem o technický svět.
Jdeme na oběd
Robota jsme poslali i do školní jídelny vyzvednout oběd. Upřímně: moc mu to nešlo. A byl to přesně ten moment, kdy bylo krásně vidět, jak daleko a zároveň jak blízko reálnému využití ta technologie zatím je.
Potenciál pro střední školy: programování, AI, robotika
Z pohledu druhého stupně a středních škol je potenciál zřejmý – ale zatím hlavně do budoucna. Humanoidní robot není levná pomůcka, kterou by škola jen tak pořídila. Jako platforma pro programování (např. v Pythonu), řízení pohybu, práci se senzory nebo diskusi o AI, autonomii a etice ale dává velký smysl.
Právě tímto směrem se chceme do budoucna posouvat. Určitě vás o tom budu dál informovat.
Robot v tělocvičně: Florbal a nečekaný respekt
V tělocvičně jsme zkoušeli limity – doslova. Robot sice florbalovou hokejku neudržel a jeho pohyb byl neohrabaný, ale jeden moment změnil atmosféru. Když se kovové tělo v plné velikosti nečekaně rozběhlo přímo proti mně, pocit zábavy vystřídaly obavy.
Byl to okamžik, který vyvolal zásadní otázky:
- Kde jsou bezpečnostní limity a jasná pravidla pro provoz takových strojů?
- Kdo nastaví pojistky, když technologie zamíří špatným směrem?
- Kdo za interakci stroje s lidmi nese odpovědnost?
I když zatím neexistuje žádné „robotické desatero“, tato zkušenost byla možná cennější než všechny předchozí ukázky. Jasně, robot zatím není plně autonomní, stále tam vedle byl “ten chlápek s ovladačem”…, ale jak to bude za deset let?
Den otevřených dveří: roboti a rodiče
Večer se robot stal součástí dne otevřených dveří. Oficiálně šlo jen o drobnou „atrakci“, prakticky ale o magnet na pozornost.
Maminky s dcerami tančily, tatínkové sledovali, jak jejich děti bez problémů učí robota přemisťovat předměty. Vedení školy i veřejnost si mohli robota osahat, vidět jeho stabilitu a pohyb naživo.
Co si z toho jako učitel odnést?
Humanoidní roboti zatím nejsou běžnou školní technologií. A možná ještě dlouho nebudou. Málokdo z nás si pořídí pomůcku za bratru milion Kč. Ale:
- už existují,
- už fungují,
- už vstupují do světa dnešních dětí.
Může se nám to nelíbit, můžeme to rozporovat, můžeme využít ten potenciál. Nemůžeme to však ignorovat.
Je jen otázkou softwaru a způsobu využití, jak moc z nich uděláme předvídatelné, užitečné a srozumitelné „stroje“.
Stručně
- Humanoidní robot zatím školu nezmění.
- Ale dokáže změnit způsob, jak děti i dospělí o technologiích přemýšlejí.
- Didakticky dává smysl začít očekáváním, konfrontovat je s realitou a nechat děti klást otázky.