Oblast Dharchula ve státě Uttarákhand je už desetiletí sporným místem mezi Indií a Čínou. A právě po pozůstatcích vojenských betonových bunkrů na hřebenech Himálaje jsme putovali.
Všechno jinak
Chtěli jsme 5denní trek přes osamocené 5tisícové sedlo. Místo toho jsme dostali nečekanou dávku pohostinství v místech, kam jsme původně nemířili. A navíc litry indického čaje, placky a srdečnost, jakou jsem v Indii nezažil už desetiletí.
Naprosto bez šance
Sedlo Lipulekh (5.099 m) sloužilo po staletí jako spojnice mezi Indií a Tibetem — indičtí poutníci jej překračovali na své pouti k posvátné hoře Kailás a jezeru Mansarovar. Mezi léty 1962 a 1991 přes něj ale nepřešla ani noha. Co důležitého se tu právě v roce 1962 stalo? Vypukla čínsko-indická válka.
Kromě uzavření horského sedla Lipulekh měla válka významný dopad na celou Dharchulu. Přerušila tradiční cesty mezi Indií a Tibetem. To vedlo k izolaci regionu a ekonomickým těžkostem. Lidé, do té doby závislí na přeshraničním obchodu a službách poutníkům, zůstali na desetiletí bez práce.
Tato spojnice mezi Tibetem a Indií byla znovu otevřena až v roce 1991. Jenže bohužel jen pro Indy a tak pro nás — evropské milovníky hor je stále nepřístupná. Vím, že povolení ke vstupu na hranici bychom nedostali. Jen jsem doufal, že nám projde aspoň trek přes vzdálenější sedlo Sin La do údolí Dharma.
Rozhodnutí indických úřadů bylo nekompromisní: Povolení na Sin La nedostanete, basta, hotovo, bez diskuze. Vydáváme je jen Indům.
Jako běloši nemáte šanci.
O pár kilometrů dál je vše v pohodě
Hledali jsme tedy nejbližší otevřenou oblast a volba padla na trek Chipla Kedar, který rozhodně nepatří mezi známé a navštěvované. Nakonec se ukázalo, že to byla dobrá volba.
Ono obecně do celé oblasti Dharchula v Uttarákhandu moc zahraničních turistů nejezdí. Právě proto jsme tam v létě 2023 zamířili. Indičtí turisté občas dojedou do údolí Dharma a k Panchachuli Base Camp. Ale v tom případě se nejedná o skutečný trek. Z nejbližší vesnice, kam se dá dojet autem, je to jen několikahodinová “procházka”. My hledali něco delšího.
Volba padla na Chipla Kedar.
Jste první běloši po mnoha desítkách let
Trek na Chipla Kedar a k posvátnému jezeru Chipla Kund začíná v Tawaghat. Nepředstavujte si žádné město ani vesnici. Jde vlastně jen o prašnou křižovatku u mostu na soutoku řek Mahakali tekoucí od Tibetských hranic a Dharma Yankti protékající údolím Dharma. Dostanete se sem jedině pronajatým jeepem z Dharchuly. Naše 19kilometrová cesta se během monzunů stala velkou výzvou s mnoha závaly.
V Tawaghat najdete jen 2-3 jednoduché bufety se sušenkami, instantní polévkou a sladkým pitím. Slouží jako důležitá křižovatka pro obě údolí a ruch tu zvyšuje i vojenská posádka. Dál a výš k vesnici Khela prý podle řečí místních obyvatel žadní běloši nechodí. Jsme po desítkách let první.
Do vesnice Khela
Do klidné vesničky Khela vystoupáte ze dna údolí přibližně za hodinu a půl. Silnice sem nevede (rok 2023) a tak se jen s místními obyvateli klikatíte pěšinami mezi políčky kolmo nahoru. A šplhání prudce vzhůru vás neopustí další 2 dny.
Možná je to tím, že místní jsou přirozeně pohostinní. Možná je to tím, že jsme jako běloši byli pro všechny nevšední atrakcí. V každém případě nás nenechali stanovat na jediném volném plácku (místní heliport), ale okamžitě nás pozvali k sobě domů a celé odpoledne a večer hostili čajem a jídlem.
Úžasné na ohni smažené placky s domácím ghee s čerstvou zeleninou přímo ze zahrádky, k tomu pikantní naložená amla. Nejlepší jídlo, jaké může být. A to se domácí opakovaně omlouvali, jak nedostatečně a jednoduše nás hostí. Kdyby bývali věděli, že kdekoliv jinde by jim za takovýto bio, eko, etno.. přirozený pokrm urvali ruce :-)
Z Khely vede trasa dál mezi políčky a domky prudce do kopce až ke hranici lesa. Pokud tedy nemáte před sebou celý den, zůstaňte určitě zde, protože výše už není kde tábořit.
Další čaj a tisíc placek
Nevím, kolik času běžně trvá výstup z Khely nahoru k lesu. Do cesty se nám totiž postavilo několik závažných překážek, které trasu dost výrazně prodloužily.
Bohudík.
Narazili jsme totiž na další vstřícné a usměvavé vesničany, kteří nás zvali k sobě domů na čaj.
Takový čaj se musí nejdříve uvařit. A vaří se tu často na ohništi, bez plynového sporáku, ten tu je spíše výjimkou. Čaj je poté nutné slít, vychutnat, u toho si poklábosit… proto trvala každá taková zastávka hodinu a víc.
No a když už jsme se rozloučili, nahodili batohy a vyšlápli dalších pár výškových metrů, narazili jsme na jinou rodinku, která už stála u plotu, z dálky nás vyhlížela a mávala, že k nim na čaj a placky musíme určitě, ale určitě zajít.
Už dlouho jsem nepotkal milejší lidi.
Lesem po úbočí k Pinkhu
Cesta k pastvinám Pinkhu vede prudce do kopce lesem. Nejdříve listnatým pralesem — z mohutných stromů tu visí trsy lišejníků a staré stromy jsou zkroucené a ční nad propastmi.
Boční hřeben je skalnatý a místy velmi úzký. Z pohledu do propasti pod námi se snadno zatočí hlava. Prší, vše je v mlze a jen občas, když se mraky otevřou, je na druhé straně vidět vodopád nebo vzdálená vesnička, ke které zdánlivě žádná cesta ani vést nemůže.
Listnatý prales pak vystřídají mohutné himálajské cedry. Les je tu řídký a bez podrostu. Přeci jen, staleté pralesní velikány stíní vše pod sebou.
Betonové bunkry jako pozůstatky války
Po vypuknutí konfliktu v roce 1962 začala i v této oblasti intenzivní výstavba. I když přímé boje se tu nikdy neodehrály a k vlastní hranici s Tibetem (Čínou) je to zhruba 20 km, začala Indie posilovat svou pohraniční infrastrukturu podél celé linie aktuální kontroly (LAC, Line of Actual Control), nejen zde v Uttarákhandu.
Tento rozvoj zahrnoval výstavbu silnic, mostů i opevnění, jako jsou bunkry, aby se zlepšila vojenská připravenost a dopravní dostupnost v těchto odlehlých a často obtížně přístupných oblastech.
A právě takovým těžko dostupným terénem tisíce výškových metrů nade dnem údolí jsme šli.
První vojenský bunkr mě překvapil. A ty další už jen šokovaly umístěním, obtížným terénem nebo třeba jen výhledem do propasti. Kdo jste kdy putovali po linii vojenských opevnění třeba v našich Orlických horách, vynásobte si kopce a svahy deseti a možná se pak jen mírně přiblížíte krajině a převýšení zde na cestě k Chipla Kedar.
Betonové bunkry nejsou velké, úplně tu chyběly velké pevnosti typu naší Haničky. Jedná se spíše o stavby o rozloze 5-20 m2. Nejsem odborník na vojenskou historii a techniku. Jediné, čeho jsem si všiml, že indické vojenské bunkry neměly tak silné zdi jako ty naše. Tento hendikep nahrazovaly zakopáním pod úroveň terénu, přilepení ke skalám nebo velmi hustým rozmístěním, kdy se téměř dotýkaly jeden druhého.
No kdo by se sem nahoru s těmi dalšími tunami betonu tahal, že?
Jedním ze zvláštních rysů, který jsem zaznamenal, byla orientace střílen a bunkrů obecně. Málokdy směřovaly přímo na sever k Tibetu. Spíš pokrývaly palebným úhlem nejbližší přístupovou cestu a mířily více na nedaleký Nepál než na Tibet. Nejsem voják a nerozumím válečné strategii. Jen si říkám, proč by někdo přecházel 3-5000 m vysoký hřeben, když všude dole jsou přístupnější cesty a žádná opevnění.
S pastevci a hledači bylin
Zatímco my to celé brali jako trek krásnou krajinou, pro místní obyvatele je cesta k pastvinám Pinkhu běžnou záležitostí. Celé léto mnozí z nich tráví s dobytkem na hřebeni nebo zde hledají vzácné byliny a také takzvané caterpillar fungus, parazitické houby, které jsou na čínském trhu považované za velmi silné afrodiziakum.
Na pijavice je nejlepší zapalovač
Opět se projevily všechny nevýhody treku během července. Prší a jdeme v mlze. Bohužel, jako učitel si nemůžu vybrat termín dovolené. Na druhou stranu odpalovat pijavice z nohou zapalovačem je něco, co bych tu během slunečného podzimu určitě nezažil. To jednoduše uchopíte jednou rukou přisátou pijavici a druhou rukou ji připálíte zapalovačem. Pustí se okamžitě.
Ránu místní pastevci doporučují zamáznout jílem, aby se zamezilo krvácení. Pijavice totiž vylučují hirudin, který zabraňuje srážení krve. První rány jsme zalepili náplastí, ty další už jsem mazal jílem. Výsledek byl stejný. Krev tekla dál.
Velmi silné monzunové deště strhly některé vyšší stezky a rozbahnily cestu tak, že i místní lidé se otáčeli a vraceli. Důrazně nás upozorňovali, že původně plánovaná trasa přes Pataudkund, Chiplakund do údolí Dharma je v tomto počasí nereálná.
Dva dny jen tak sedět a koukat…
Ale proč vlastně řešit, že cesta je neprůchozí, stresovat se, být smutný?
Tady na hřebeni:
Máme nádherný výhled na indický Himálaj.
Žádní cizí turisté, žádné rozcestníky, žádné horské chaty s občerstvením.
Žádné lanovky a chodníky. Žádný stres.
Dostatek indického čaje a milí pastevci, co nám ho vaří. Jsme první běloši, co sem došli za jejich života (prý během posledních 40-50 let).
Jen krásné hory, orli, klid.
Nahoru to nejde, musíme dolů
Vojenské bunkry, cedrové pralesy a výhledy do roklí jsme si vychutnali ještě jednou. S kamarády, českými souputníky, jsem se dočasně rozdělil. A opět putuji od jedné horské chalupy ke druhé, v každé dostávám čaj, placku, pozvání na jídlo.
No a pak se mí hostitelé pohádali!
Místní rychlé hatmatilce jsem vůbec nerozuměl, atmosféra houstla a začalo to být poněkud trapné. Jenže víte, proč se hádali? Všichni chtěli, abych u nich spal a přetahovali se se sousedy, u koho z nich strávím noc!
Takže mě čekaly další dny vysoko nad údolím, povídání s lidmi, dlouhé sezení na terase, výhled na hory a čaj.
Podívejte se sami!
Vlevo Indie
Vpravo Nepál
Přede mnou Tibet.
.
.
.
No a když jsem si myslel, že lepší už to nemůže být, později dole ve vesnici nám jako vzácným hostům připravili pohoštění a obřad s požehnáním. První bělochy po desítkách let je potřeba pořádně uctít.
Pořád málo?
Co takhle pohoda a přespání v nádherném ášramu na soutoku dvou řek uprostřed zelené zahrady? Nečekali jsme to. Mysleli jsme, že jen tak někde dole na prašné cestě rozbijeme stan.
Prostě ráj.
Trek k Chipla Kund
oblast Dharchula
délka: 5 dní
nejvyšší bod: 4800 m n. m. (5200 m n. m, informace se liší)
