Vydáváme se do Thanjavuru, města uprostřed jihoindických rýžových polí k jednomu z inženýrských zázraků staré Indie, kde Šiva tančí a lidé stavěli bez malty a betonu.
Aplikace na šutr
„Vy jste Evropan?“ ozve se za mnou hlas mladého muže s mobilem v ruce. Přikývnu, trochu se bojím, že mě čeká žádost o selfie. Ale ne – chce mi ukázat aplikaci, která přesně vypočítává váhu toho slavného žulového bloku nahoře na věži. „Vidíte? 80 tun!“ říká nadšeně a ťuká do displeje.
Stojíme totiž před chrámem Brihadíšvara, jedním z takzvaných Velkých živých čólských chrámů – komplexů, které jsou od roku 1987 součástí světového dědictví UNESCO.
Kývu hlavou a představuji si partu starověkých inženýrů, kteří se nejspíš kdysi dobře bavili tím, jak i po 1000 letech budeme hádat, jak ten “šutr” vlastně nahoru dostali.
130 000 tun žuly a žádná malta
Jihoindický Thanjavur je prosycen květinovými věnci, vonnými tyčinkami a čerstvě připraveným idli, ale tady uvnitř chrámového komplexu je cítit hlavně kámen. Chladná, tisíc let stará žula, která jako by šeptala příběhy ze své minulosti, kdy tu pobíhali kněží, chrámové tanečnice a písaři s účetními knihami.
Na stavbu chrámu bylo použito přibližně 130 000 tun žuly. Tato žula byla dopravena z lomů, které se nacházely 50 až 60 km daleko, což je samo o sobě technický zázrak – vzhledem k tomu, že chrám byl postaven v 11. století (kolem roku 1010 n. l.), tedy bez moderních strojů či dopravních prostředků.
Procházím kolem monumentálního býka Nandiho – podle hinduistické tradice je věrným společníkem a jízdním zvířetem boha Šivy. Tenhle je z jednoho kusu žuly a patří mezi největší svého druhu v celé Indii. Sedí tiše u vstupu, ale jeho přítomnost je těžké přehlédnout – stejně jako jeho šestimetrovou délku.
Šiva, který tančí
V hlavním chrámu vládne Šiva, a to doslova. Jeho přítomnost tu člověk cítí na každém kroku – ve výjevech na stěnách, v tanečním gestu vytesaném do kamene i v obrovském lingamu v hlavní svatyni. Jako Natarádža tančí svůj kosmický tanec na reliéfech, zatímco já opatrně našlapuji po dlaždicích rozpálených sluncem, připomínajících spíš plotnu než chrámovou podlahu.
Šest kilometrů hlíny
Vrchol věže (vimány) tvoří jediný žulový blok, který váží asi 80 tun. Osmdesát tun! Kus žuly ve výšce 66 metrů! Jak přesně ho tam tehdy dostali, není dodnes jasné – historikové předpokládají, že stavitelé použili dlouhou rampu, kladky a hodně… opravdu hodně slonů.
Společně s mladíkem studujeme aplikaci, která počítá a kombinuje výšku chrámu, sílu slonů, váhu nákladu. A vychází nám z toho 6 km dlouhá sypaná rampa.
Bez základů a bez betonu
Celý chrám je konstruován tak, že každý kámen sedí na jiném s minimální mezerou a maximální stabilitou – celý systém funguje bez jakéhokoliv pojiva a malty jako samonosná konstrukce, kde gravitace dělá většinu práce.
Chrám má základy, ovšem nejsou příliš hluboké, což je překvapivé vzhledem k velikosti a hmotnosti stavby. Místo toho, aby stavitelé kopali do velké hloubky, využili široký základový půdorys. Základy jsou rozloženy do šířky, to pomáhá rovnoměrně rozložit hmotnost chrámu, podobně jako když si lehnete na tenký led a roztáhnete se, abyste se nepropadli.
A výsledek? Chrám stojí bez výrazného poškození více než 1000 let, přežil zemětřesení i rozmary počasí, a jeho věž se nenaklonila ani o milimetr.
Ti, kteří stavěli na věky — dynastie Čólů
Brihadíšvara nevznikl jen tak – je jen jednou z mnoha staveb Čólské říše, jejíž počátky sahají až do 3. století př. n. l. Největšího rozmachu však dosáhla mezi 9. a 13. stoletím n. l., kdy Čólové ovládali velkou část jižní Indie. Byli nejen válečníci a správci, ale i mecenáši umění, stavitelé chrámů a pokrokoví hospodáři – rozvíjeli zemědělství, budovali rozsáhlou síť zavlažovacích kanálů a dokázali efektivně spravovat své území.
Památka bez turniketů a vstupného
Jakmile slunce začne zapadat, chrám mění barvy jako nějaká gigantická náladová lampička. Kámen, který byl přes den žhavý jako čerstvé kari z místního stánku, najednou chladne a láká k posezení. Sedám si na schody, pozoruji mumraj kolem, dívám se nahoru a dumám nad tím monumentálním logistickým úkolem, který zvládli lidé před více než tisíci lety.
A to všechno stále žije.
Chrám není muzeum ani uzavřený areál. Je volně přístupný, přirozeně dýchá přítomností – míří sem věřící se svými obětinami i turisté s lahví vody a fotoaparátem v ruce.
Oproti jiným jihojindickým chrámovým komplexům s barevnými věžemi gopuram je Brihadíšvara strohý, jednolitý a působí spíš monumentálním klidem než výbušnou směsí barev a motivů.
Thanjavur Brihadíšvara
- Chrámový koplex v Tamilnádu
- Jeden z “Velkých živých čólských chrámů”
- Od roku 1987 součástí světového dědictví UNESCO
