A nemusí to vždy být úplně příjemné.
7 příběhů z cesty podél Narmady
Narmada parikrama mě letos, co se týče ubytování, zavedla na místa, která by se dala popsat jako ráj i jako pravý opak. Každý nocleh měl svou atmosféru a svůj příběh – od čistých chrámů po zaprášené skladiště. Vybral jsem pro vás ty nejvýraznější zážitky, které snad nejlépe ukazují kontrasty cesty indickým venkovem.
Nocleh č. 1 – Hostem málem proti své vůli, hašiš a nepovedená večeře
“Hééééj, kam si myslíš, že jedeš! Ášram je tady! Vrať se!” zakřičel místní sádhu. S takovou vřelostí jsem se nehodlal hádat.
Šlapal jsem totiž do pedálů tak usilovně, že jsem přehlédl hledané ubytování. Probral mě až výkřik místního sádhua. Viděl moji ceduli Narmade har a hned pochopil, že hledám místo k přespání, a tak mě vesele a nekompromisně pozval k sobě.
Sešlo se nás tam více poutníků, a zbytek dne jsme strávili velmi klidně: povídali jsme si, popíjeli čaj, ostatní kouřili hašiš, vykoupali jsme se v Narmadě a připravili večeři.
Když už je řeč o vaření, během večera se všichni shodli na tom, že jídlo v místních pouličních restauracích není dobré – je překořeněné a olejnaté. Zatímco domácí strava – to je něco jiného. Kvalitní suroviny, ghee namísto oleje, vybrané chutě… Přiznám se, že mě opravdu navnadili a na večeři jsem se těšil. Hádejte, co jsem dostal: překořeněné, pálivé, olejnaté jídlo bez jiné výrazné chuti. Ale darovanému koni na zuby nehleď.
Nocleh č. 2 – Čistý kravín, milý chrám, super pokoj
Jabalpur je velké město s 1,5 mil obyvatel. Chrámy, gháty a ášramy u řeky jsou poněkud daleko od centra. Hledal jsem něco klidného s myšlenkou, že pokud neseženu ubytování na ghátech u řeky, musím se vrátit do centra. Protože ten den jsem opravdu toužil po klidném a samostatném pokoji namísto společné ubytovny. Měl jsem za sebou dlouhý a náročný den.
S nadějí na klidný nocleh jsem zamířil do chrámu přímo u řeky, kam mě nasměroval ochotný prodavač čaje. Místní kněz viděl unaveného poutníka, pozdravil Narmade har a rovnou mi do ruky strčil klíče od samostatného krásného a čistého pokojíčku s koupelnou v patře nad svatyní.
Mezitím, co jsem se ubytoval a osprchoval, mi připravili úžasnou večeři o několika chodech. Bylo to milé? Rozhodně. Bylo to pohodlné? Určitě ano. Jednalo se o standardní evropské ubytování? V žádném případě. Zvládl by to evropský turista poprvé v Indii? Opravdu pochybuji.
Zatímco pokoj v patře nad chrámem byl opravdu čistý, okolní prostředí mohlo pro neznalého nováčka působit poněkud šokujícím dojmem.
Posuďte sami: je to chrám, jídelna, kuchyně i přechodná ordinace lékaře. Dokonce chlév pro krávu a parkoviště pro mé kolo – vše v jednom.
Zvládli byste takové ubytování nebo byste se vraceli 10 km do centra města do některého z drahých a standardních hotelů?
Nocleh č. 3 – Balkon přímo nad řekou v historickém chrámu
V Maheshwaru máte různé možnosti, jak se ubytovat – od levných hotelů daleko od řeky až po luxusní a extrémně drahý palác na nábřeží ve stylu indických mahárádžů.
Já jsem ale zvolil jinak: ubytoval jsem se v podobné stavbě přímo vedle toho superluxusního hotelu, v areálu starého hinduistického chrámu. Atmosféra místa je jedinečná – kamenné balkony, staleté sochy, výhled na ghát, uzavřené klidné nádvoří.
Se sádhuem, který ášram spravuje, jsem se seznámil před 13 lety. Jeho balkon a všechny prostory ášramu mají ten nejlepší výhled na řeku, jaký znám. Strávil jsem tu tři dny, povídal si s lidmi, koupal se, popíjel čaj a užíval si tuhle nádheru plnými doušky.
Podívejte se, kde si úžasně dobít své duchovní baterky:
Nocleh č. 4 – Sám v hale pro 200 poutníků
Kde proboha najdu nocleh v tomhle obrovském a zmateném městě? Opakovaně a marně jsem se na předměstí Barwani ptal na ubytovnu pro poutníky. Moje hindština není nijak skvělá a anglicky se tu nikdo nechytal.
Nakonec se mě zničehonic ujal chlápek na motorce. Prokličkoval labyrintem křižovatek a já zuřivě šlapal do pedálů ve vleku za ním. Celou dobu obvolával členy místního spolku, který se tu stará o poutníky. Něco ve stylu: “Pánové, rychle sem, přijel poutník, ale je to turista z Evropy, tak sebou pohněte a postaráme se o něj. Je v této sezóně asi poslední!”
Narmada parikrama má totiž svá pravidla – jedním z nich je, že během monzunů poutníci svou cestu přeruší. Do konce letního období zbývaly pouhé čtyři dny, takže jsem byl skutečně jedním z posledních na cestě.
V zimě se v ášramu v Barwani schází až 200 poutníků denně. S ubytování a jídlem jim pomáhají místní dobrovolníci – od učitelů až po bankéře a policisty. Uvaří a rozdají několik stovek jídel denně. Založili kvůli tomu místní spolek, hledají zdroje financí, dávají část svého platu a koordinují dobrovolníky.
Jenže teď byl červenec, pouhých pár dní před koncem sezóny. A tak jsem měl obrovskou halu jen pro sebe. Pustil jsem si větráky, abych se ochladil a odehnal komáry, vypral prádlo, poobědval a prošel se po městě. Zajel jsem i do nedalekého Bawangaja, kde stojí 26 metrů vysoká socha prvního džinistického Tirthankary. Večer jsem si pak dlouze povídal s místními dobrovolníky o tom, proč a co všechno pro poutníky dělají.
Nocleh č. 5 – Na křižovatce u důchodců
Je 5 hodin odpoledne, v nohách mám ten den už nějakou tu stovku kilometrů, jsem unavený, zpocený a hladový. Projížděl jsem oblastí, kde opravdu nebylo kde spát a jak se pořádně najíst.
Konečně jsem dorazil na opuštěnou venkovskou křižovatku. Kolem se rozléhají nekonečné lány čili papriček a rýžová políčka. Jen v dálce vidím malý vesnický statek. Silniční rozcestník tvrdí, že do nejbližšího městečka je to ještě 20 km a už se mi upřímně do toho nechce.
Stojí tu jen malá bouda s nabídkou čaje a smaženými samosami. Sušenky, samosy a pakory mi už lezou krkem. Já chci nocleh a normální večeři! Takže zbývá jen klasický čaj. Objednám si, sedím, mlčky si vychutnávám skleničku sladkého mléčného nápoje se zázvorem a skořicí. Přemýšlím, jestli tohle celé trápení má vůbec nějaký smysl.
Při placení mi to nedá a zeptám se prodavače, jestli tu náhodou není jiné místo na přespání. Ani nedoufám v odpověď a apaticky se obracím zpět a rovnám cyklobrašny.
Pak jsem málem šokem spadl z kola, když mi prodavač jen tam mimochodem říká, že v tom nedalekém statku bydlí starší pán, který se před půl rokem sám vrátil z Narmada parikramy a nyní ubytovává poutníky, kteří potřebují nocleh.
Za pouhé 2 minuty jsem dojel ke statku a během dalších 5 min se domluvil s majitelem, ubytoval se, vyřešil večeři a zamířil pod sprchu.
Tohle se stane, když si v Indii dáte čaj!
Zbytek večera mi pan domácí vyprávěl, jak před pár měsíci ve svých 64 letech dokončil pouť podél obou břehů Narmady – zvládl ji za neuvěřitelné čtyři měsíce. Sdílel se mnou příběhy o místech a lidech, kteří mu cestou pomohli, a o tom, jak hluboce ho parikrama proměnila. Právě proto teď otevírá svůj domov jiným poutníkům.
Nocleh č. 6 – Bílý ášram v kupě hnoje
Ta vesnice vypadala naprosto šíleně. Hliněné chatrče, blátivá cesta rozšlapaná od desítek krav, mouchy a hromady hnoje úplně všude. Nejprve jsem se kravěncům opatrně vyhýbal, ale nakonec jsem to vzdal a šlapal přímo, až močůvka stříkala všude kolem.
Ptal jsem se na ubytování a ášram, který tu měl teoreticky někde být. Vesničané shodně ukazovali někam dopředu. V duchu jsem se připravoval na nocleh někde mezi mouchami na špinavém dvorku. Ale posílali mě stále dál a dál až za vesnici na břeh řeky.
A pak se přede mnou ukázala nádherná bílá perla nového čistého a moderního ášramu. Větší kontrast jsem si snad ani nemohl představit. Jako v Jiříkově vidění jsem obdivoval terasu, výhled na řeku, připravovanou fontánu. A hlavně si pak u večeře povídal s 5 místními mnichy.
A jak jsme tak klidně seděli na terase a pozorovali západ slunce nad řekou, přišel zespoda od břehu další pěší poutník. K pouti si nevybral silnice a stezky, ale přesně kopíroval tok řeky a šel po břehu co nejblíže vodě. Tam, kde já zkracoval trasu silnicí, on kopíroval poctivě všechny meandry a záhyby Narmady.
Dostal večeři stejně jako já a pak dlouho seděl na terase, kouřil hašiš a v tichosti rozjímal nad řekou.
Kdo by to čekal – mezi blátem a mouchami jsem tu našel oázu klidu a čistoty.
Nocleh č. 7 – Pohádková zahrada, noc ve skladišti a toalety raději bez komentáře
Na první i druhý pohled vypadal tento chrámový areál naprosto úžasně. Nádherná zahrada, fontány, klid, čisto, květinové záhony, upravené budovy a velmi srdečné přivítání. Připadal jsem si jako v ráji.
Jen do té doby, než mě zavedli na pokoj. Nebylo to nic jiného, než skladiště se zaprášenou matraci. Byl to prostě takový ten pokojíček někde bokem, kam se v každé domácnosti postupně odkládají nepoužité věci, které je vám líto vyhodit. Takže jsem si v mezích možností uklidil, rozprostřel své vlastní čisté prostěradlo a vydal se hledat sprchu s toaletou.
Mám standard po mnoha letech v Indii posunutý poněkud níže než jiní, zažil jsem toho už hodně a vím, že některé věci prostě nemá cenu řešit. Ale to, co jsem viděl a zažil na toaletách a sprchách určených hostům… raději nechám bez dalších podrobností.
Romantická cesta po indickém venkově?
Zní to lákavě, ale je tu jeden háček – venkov v Indii nemusí být jen romantický a ne vždy odpovídá představám z líbivých cestopisů. Ve skutečnosti tu nenajdete žádné hotely a služby. Jen to, co se po cestě náhodou vyskytne. A vždy to bude jistý kompromis mezi exotikou, zážitkem a mírou osobní nepohody a tolerance k ne-evropským podmínkám.
Venkov má své jedinečné kouzlo, ale romantika je tu poněkud jiného druhu.
Tak s tím prosím počítejte.
Na pouti Narmada parikrama klasické hotely nečekejte – nocleh se řídí tím, co je zrovna k dispozici, a může jím být chrám, ášram či prostá bouda u cesty.
