Projel jsem ji od pramene až k moři. Občas žádný komfort – ale s autentickými zážitky, které za to stojí.
Narmada parikrama
Parikrama je tradiční hinduistická pouť, při níž poutníci obcházejí posvátná místa, v tomto případě řeku Narmadu. Putují podél jednoho břehu od pramene k moři, aniž by řeku překročili. V ústí se přeplaví na druhou stranu a vracejí se zpět po druhém břehu. Obkrouží řeku tak, aby ji měli po pravé straně.
Nemusí však začínat jen u pramene, obvyklým počátkem je i Omkareshwar, poutní místo ve střední Indii. Cesta měří zhruba 2 600 kilometrů a trvá několik měsíců až let. Ale o rychlost a výkon tu vážně nejde. Potkal jsem Inda, který je na cestě už čtvrtým rokem a svoji pouť stále ještě nedokončil.
Tolik času já určitě neměl. Proto jsem se rozhodl vyrazit na kole a projet jen polovinu trasy – od pramene k ústí do moře.
Na třítýdenní cyklovýlet přesně tak akorát.
Sláva Narmadě
Pozdrav „Narmade har” jsem poprvé zaslechl v roce 2006 v Omkareshwaru, kde jsem potkal poutníky – parikramavasi. Mnozí tu optimisticky začínají, jiní, mírně opotřebovaní, svoji cestu končí.
Je s touto poutí úzce spojený a vyjadřuje úctu k řece, která je v Indii považována za posvátnou. „Narmade“ znamená řeka Narmada, zatímco „har“ vyjadřuje oslavu či uctění, a je častým výrazem v hinduistické tradici.
Koupit kolo
Možná jste sportovní cyklisté a 150–200 km za den je vaše běžná míra. Máte super kolo, špičkovou výbavu a jedete na výkon.
Tohle není můj styl. Chtěl jsem projet indický venkov pomalu a tak, jak události, místa a lidé ke mně přirozeně přijdou. I to byl jeden z důvodů, proč jsem nevezl své kolo z Evropy, ale koupil ho až na místě.
I když mělo to své nevýhody…
Pendra Road je malé městečko ve střední Indii. Normálně by ho asi nikdo neznal, ale jedná se o nejbližší vlakovou zastávku k Amarkantaku, prameni Narmady. Bohužel velikosti města odpovídala i nabídka místních cykloobchodů.
Obešel jsem celkem tři podniky a pouze v jednom bylo k dostání kolo s přehazovačkou. Zbytek nabídky tvořily klasické těžké herky indické značky Hero bez převodů.
A to vážně nechcete.
Bohužel toto konkrétní kolo bylo mírně menší než bych potřeboval. Nakonec jsme u šikovného indického svářeče a za pár rupií spojili dvě sedlovky do jedné a mohl jsem vyrazit.
Dojet k prameni
Do Amarkantaku je to od vlaku pouhých 30 kilometrů. Ale první servis kola jsem řešil už půl hodiny od startu a myslel jsem, že do cíle ani nedojedu.
Ukázalo se, že indické kolo za pár rupek má své limity a splnit plán dojet až k moři bude pořádná dřina. Odhaduji, že ten křáp mi vzal přibližně 40 % běžného výkonu. Další velkou opravu jsem později řešil v průběhu i závěru cesty. Ale k tomu se dostanu později.
Mimo problémů s kolem jsem si ale od samotného začátku uvědomoval, že cesta indickým venkovem je úžasná, originální a plná milých setkání. První pozvání na čaj mi přišlo už po pár kilometrech:
„Hééj, kam jedeš? Do Amarkantaku? To je do kopce, pojď na čaj!”
Něco naprosto nesrovnatelného s „klasickým turismem” v populárních a v průvodcích doporučených destinacích.
Pomohlo i to, že jsem se na pouť důkladně připravil – nastudoval jsem trasu, zvyky, tradici parikramy a díky třiceti letům cestování po Indii jsem znal tamní prostředí.
A výrazně ke zdaru poutě přispělo i jasné označení:
Stát se poutníkem
Už z domova jsem si připravil cedule s nápisem Narmade har a připevnil je zepředu i zezadu na kolo. Ušetřilo mi to v následujících 3 týdnech mnohá vysvětlování, kdo jsem a kam jedu. Dá se říct, že tyto dvě prosté cedule s pozdravem poutníků mi otevřely mnohé dveře a vykouzlily stovky úsměvů na tvářích Indů.
Během celé cesty mě lidé často sami nasměrovali do ášramu, donesli vodu, pozvali na čaj, nabídli sušenky, oběd či pomoc.
Zdravili mě s úctou jako skutečného poutníka. Byl jsem pro ně běloch, který zná tradici jejich Narmada parikramy – což není zrovna běžné – a dokonce ji sám absolvuje!
Něco nevídaného.
Trocha té nejistoty: Ubytování a strava na indickém venkově
Přespával jsem v ášramech, vesnických chrámech i chatrčích, kde místo postele často stačila matrace na zemi. Komfort šel stranou.
Indický venkov totiž nezná služby, jak je chápeme my. Tam, kde stojí jen hliněné domky s plechovou střechou, bylo zbytečné hledat hotely.
A se stravováním to bylo podobné – Jedl jsem u pouličních stánků podél silnice, ve větších městech v restauracích. Na trase však byly i dlouhé úseky bez jediného pouličního bufetu. Ve vesnici, kde žilo pár rolníků, nemá smysl otevírat restauraci. Sušenky, čaj a pohu jsem ale dostal téměř všude.
Co je to poha?
Poha je tradiční indické jídlo, oblíbené hlavně ve střední Indii. Připravuje se z rýžových vloček, které se namočí a poté restují s kořením, cibulí, zeleninou a chilli. Obvykle se podává k snídani nebo jako svačina, doplněná koriandrem, kokosem či arašídy.
Standardní cena za misku pohy byla v roce 2024 10 Rs (v přepočtu cca 2,50-3 Kč)
V Indii si s lidmi povídáte, ať chcete, nebo ne
Neustále s někým komunikujete. Na venkově to platí dvojnásob. Každá pauza na čaj nebo svačinu přinášela stále stejné otázky: „Ty znáš parikramu? Kde ses o ní dozvěděl? Kolik dní jsi na cestě? Co potřebuješ a jak ti můžeme pomoci?”
To je ta pozitivní strana mince. Občas ale došlo i k naprosto opačným, až groteskním situacím:
Přijel jsem do malé vesnice, kde mě milí lidé pozvali do ubytovny pro poutníky. Po příjemné večeři jsem si povídal s místním učitelem. Nicméně únava po dni stráveném v sedle kola se záhy projevila, brzy jsem odpadl, omluvil se a šel spát.
V půl jedenácté večer se prudce rozsvítila všechna světla v hale – polovina vesnice se rozhodla mě navštívit.
Já tam seděl rozespalý ve spacím úboru na matraci uprostřed obrovské haly, oni v kruhu kolem mě. Snad třicet lidí na mě jen zíralo a dalších pět se snažilo komunikovat velmi špatnou angličtinou.
Byli milí.
Přinesli mi dárky a sladkosti.
Měli opravdový a vřelý zájem si povídat. “Kde pracuješ? Kolik máš dětí? Kolik dní jsi na cestě?”
Byli opravdu úžasní.
V noci hodinu před půlnocí. No zažeňte je!
Neměl jsem to srdce.
Podél řeky
Narmada je v Indii uctívána jako božstvo a její vody jsou považovány za očistné. Parikrama se provádí s cílem dosáhnout duchovní očisty, zbavit se hříchů a přiblížit se božství. Tolik náboženská teorie.
Nemusíte však být vyznavači duchovna a na každém kroku se šťourat vonnou tyčinkou v uchu, abyste si cestu užili. I bez tohoto rozměru jde o krásnou trasu přírodou, venkovem a městy plnými zajímavých památek.
Amarkantak — Překročit hranici
Představte si, že putujete podél jednoho břehu řeky a nesmíte ho nikdy překročit, ani kdyby vás to stálo dlouhou zacházku. Po mnoha měsících putování dorazíte k chrámu u pramene Narmady v Amarkantaku. Jednou branou vejdete do objektu, omyjete se v posvátné nádrži a druhou branou odejdete pryč. Mezi nimi leží pomyslná hranice mezi severním a jižním břehem. Překročíte linii a další dlouhé měsíce putujete po druhém břehu směrem k moři.
Jabalpur
První velké milionové město vzdálené zhruba 300 kilometrů od pramene. Dosud totiž Narmada protékala jen venkovem, kde se zastavil čas a rolníci stále ještě orají pole dřevěným pluhem taženým buvoly.
Najednou tu vidíte moderní obchody, skleněné výklady, hotely a nákupní centra. Vás asi bude zajímat Gwarighat — barevné gháty na břehu Narmady na okraji města. Chrámy, poutníci, sádhuové, indičtí turisté, prodavači, krávy. Hodně živo. Večerní obřad aarti se světly a uctívání Maa Narmady.
Bhedaghat a Marble rocks
Pár kilometrů za Jabalpurem vstupuje Narmada do jednoho z nejkrásnějších úseků – hluboké rokle Marble Rocks. Hned za vodopádem Dhuandhar (Kouřový vodopád), tvoří řeka dramatické peřeje. Projížďka loďkou mezi mramorovými stěnami může být určitě zážitkem, pokud tu budete jindy než během monzunů jako já. Během července a srpna je totiž plavba mimo provoz.
Narmadapuram
Narmadapuram, dříve známý jako Hoshangabad, je větší a živé město. Na hlavním místním ghátu, Sethani Ghat, se schází poutníci, místní obyvatelé i sádhuové. Ghát mi přišel mnohem zajímavější než v Jabalpuru. Kdysi jsem tu strávil několik dní a rád jsem se nyní vrátil. Píšu o tom ve starším textu a fotoreportáži Od úsvitu do soumraku na břehu indické řeky. Koukněte aspoň na fotky.
Nemawar
Nemawar leží přesně uprostřed mezi pramenem Narmady a jejím ústím do moře. Takže pokud jste doputovali až sem, můžete slavit, polovinu máte za sebou. Hlavní ghát je menší a spíše lokálního významu, přiměřeně rušný a ne zcela udržovaný. Nečekejte nic fotogenického.
Hlavním lákadlem je zde chrám Siddhanath, zasvěcený Šivovi. Tento chrám z 10 století je významným poutním místem v regionu. Asi nemá smysl sem jezdit jen kvůli malému ghátu a jednomu chrámu, zas tak důležitý není. Možná právě díky jeho „nevýznamnosti” jsem si to místo užil mnohem lépe a více v klidu než známý a populární Omkareshwar.
Omkareshwar — Tak to se nepovedlo
Odtud jsem bohužel velmi rychle utekl.
Omkareshwar je slavné poutní místo ležící na ostrově ve tvaru symbolu „Om“. Najdete tu jeden z dvanácti důležitých chrámů Indie, posvátných jyotirlingamů, zasvěcených Šivovi.
V roce 2011 jsem o něm napsal: Nejkrásnější místa v Indii jsou ta malá, nezahlcená turisty, nezmíněná v tištěných průvodcích. Bohužel mezitím se tu situace výrazně změnila a malé klidné městečko je pryč. Vyrostly tu velké hotely, záchytná parkoviště, nové a divné betonové chodníky. Plánoval jsem tu den volna, ale po hodině jsem utekl pryč.
Pokud vy sami nejste zatížení vzpomínkou, jak klidně a mile to místo působilo dříve, věřím, že by se vám Omkareshwar mohl líbit.
Malé bezejmenné městečko
Někdy na 800 kilometru se mé kolo kompletně rozpadlo. Něco jsem opravil, ale přesto jsem dál z kopců brzdil nohou a rukou tahal za uvolněné lanko přehazovačky. Přemýšlel jsem, kde seženu nejbližší cykloservis.
Najednou, kde se vzal, tu se vzal, vedle mě jede mladý kluk na motorce a začíná klasický kolotoč otázek: „Narmade har, odkud jedeš?” A vzápětí se přiznal, že před půl rokem sám absolvoval Narmada parikramu na kole.
A přesně věděl, co potřebuji.
V tomto pořadí:
- studenou vodu na ochlazení
- svačinu
- čaj
- zavolat kamarádům do cykloservisu
- zajet do cykloservisu
- oběd
- opravit kolo
- dát si čaj
- vyzvednout opravené kolo
- dát si čaj
Když jsem klukům dojatě děkoval a chtěl zaplatit všechno to jídlo a práci a náhradní díly, jen mávli rukou a řekli: „Narmade har a už jeď”.
Tohle je také Indie.
Maheshwar — Setkání po letech
Město klidných ghátů, historické pevnosti, ručně tkaného hedvábí a úžasného ášramu přímo nad řekou. Kdysi jsem tu žil víc než týden. Po 13 letech jsem vešel do ášramu, místní sádhu se asi 2 sekundy soustředil… a pak vesele zaječel: „Czeeeeek Republíííík”. Mé jméno si nepamatoval, ale zemi ano.
Mimochodem, Bolegri, tak se jmenuje, přestal přijímat potravu. Už více než 10 let nejí a žije jen z prány. Porovnejte jeho fotky z mého staršího textu Maheshwar — poutní místo na řece Narmadě. Zhubl, ale usměvavý a energický je stále stejně.
Bawangaja
Džinistické poutní místo Bawangaja je známé především pro svou impozantní 26 metrů vysokou sochu prvního džinistického Tirthankary, Adináthy. Socha vytesaná přímo do skalního masivu dominuje okolní krajině a představuje jedno z největších a nejstarších monolitických vyobrazení tohoto světce na světě.
Bawangaja neleží přímo na břehu Narmady ale zhruba 10 kilometrů bokem.
Statue Of Unity
Statue of Unity, stojící na břehu řeky Narmady v indickém státě Gudžarát, je nejvyšší sochou na světě. S impozantní výškou 182 metrů zobrazuje Sardar Vallabhbhai Patela, klíčovou postavu v boji za nezávislost Indie a prvního ministra vnitra země. Socha byla dokončena v roce 2018 a symbolizuje Patelovu roli ve sjednocení indických států.
Taková místa osobně příliš nevyhledávám, proto jsem k Statue Of Unity neodbočil a s klidem ji minul. Vám by možná zajímavá mohla připadat. Přeci jen 182 metrů je dost — její výška je téměř dvojnásobná oproti Soše Svobody.
Bharuch — Poslední most před ústím do moře
V Bharuchi, velkém městě asi 50 kilometrů před ústím Narmady do moře, se nachází poslední most přes řeku. V zimě, kdy je vody málo, poutníci dojdou až k moři, přeplují trajektem ústí a pokračují dalších 1 300 kilometrů zpět proti proudu. V období dešťů, kdy je trajekt mimo provoz, zůstává poslední možnost překročení řeky možné právě zde.
Já se ale rozhodl pokračovat a dojet až na pláž.
Dojet k moři — Očekávání versus realita
Během uplynulých tří týdnů jsem jel lesy a přírodními rezervacemi, podél řeky, nádhernou zemědělskou krajinou a kolem krásných peřejí, užil si venkov, větší města i známá poutní místa. Říkal jsem si, že těch posledních 50 km k moři určitě dojedu a že to bude krásné. Znáte to, taková ta představa středoevropana o pláži, moře, písek, palmy, pohoda, vlny, seafood…
Co mě čekalo?
Padesát kiláků dálnice, továrny, železárny, beton a kolony páchnoucích náklaďáků. Nekonečné drátěné i betonové ploty. Vesnice obklopené komíny chemiček bez kousku zeleně. Pobřeží obehnané drátěným plotem, moře jen kdesi v dálce, bažiny a mokřady.
No, ne všechno musí být krásné a pohodové.
1273+ kilometrů na kole
A pak jsem po 17 dnech cesty dojel k tomu úplně poslednímu ášramu, byl pozván na úplně poslední čaj a zamířil domů.
Nakonec ale vše dopadlo jinak, než bych čekal – ale přesně to je Indie. Co se mi přihodilo během posledních dvou dnů, je kapitolou samo pro sebe. Rád se podělím třeba na promítání fotek – protože některé zážitky popsat na blogu lehce nejde.
Závěrečný souhrn
- Na kole jsem ujel přes 1 300 kilometrů z Amarkataku (Madhjapradéš) až k ústí Narmady do Arabského moře, do oblasti Ambetha poblíž Dahej (Gudžarát).
- Trasa vedla po vesnických silnicích, hlavních cestách i indických dálnicích a zvládnete ji i s běžným silničním kolem.
- Navigace byla bez problémů – stačí sledovat směrovky k nejbližším cílům, ale pamatujte, že nápisy jsou často v dévanágarí, ne v latince.
- Ubytování, jak ho známe, je k dispozici jen ve větších městech a poutních místech – mimo ně bylo nutné improvizovat.
- Jídlo se dá koupit téměř všude, ale venkovská nabídka je omezená.
Narmada parikrama
- poutní trasa podél obou břehů řeky Narmady v Indii
- 2 600 kilometrů
- pramen: Amarkatak (Madhjapradéš)
- ústí do moře: Dahej (Gudžarát)
- začátek poutě: Amarkatak nebo Omkareshvar (Madhjapradéš)
