Před tím, ještě za tmy, vyvezou rybáři v úzkých dřevěných loďkách jednu obrovskou síť na volné moře. Je dlouhá i stovku metrů. Na břeh pak přitáhnou jen dlouhá lana upevněná k jejím koncům. Ráno, po východu slunce, se na pláži shromáždí zbytek rybářské party. Skupiny dvaceti až třiceti rybářů, oblečených jen v lundži (kus plátna omotaný kolem boků, tradiční oděv indických mužů) tahají postupně lana z vody.
Jsou rozdělení do dvou skupin daleko od sebe, začínají s rozestupem stovek metrů, na původní šíři sítě. Postupně na břehu přibývá vytahované lano a konce sítě, skupiny se přibližují k sobě, společně rytmicky zabírají a zpívají.
Někteří z nich vypluli znovu na moře a usměrňují síť z vratkých dřevěných loděk. Čím blíže je síť ke břehu, tím hlasitěji a rychleji rybáři skandují. Konečně, po zhruba hodině dřiny, vytahují na břeh vlastní síť s rybami. Úlovky nebývají velké a celý proces se opakuje další den znovu. V síti tentokrát uvízly jen drobné rybky a pár vodních korýšů.
Na východním pobřeží Indie, v Puri, jsem byl svědkem rozdílné rybářské techniky. Celou noc byla vidět na moři malá světýlka jednotlivých rybářských loděk. Ve srovnání s těmi z Kovalamu byly však bárky větší a mohutnější. Jednotlivé rybářské party lovily menšími sítěmi celou noc a ke břehu se vracely až za úsvitu. Nalovené ryby se plácaly na dně lodí a u břehu už čekaly ženy s proutěnými koši. Nabíraly úlovky a vynášely je na břeh, zatímco se jejich muži starali o lodě a balili sítě. Pak se vraceli do vesnice k dopolednímu spánku.
Snažil jsem se tu jednou objednat rybu k jídlu. Celkem slušnou angličtinou mi ji nabídl jeden z rybářů. Domluvili jsme se na celé pečené rybě na česneku bez jakéhokoliv jiného pálivého koření. To bylo podmínkou, protože sám dobře vím, jak dokážou Indové jídlo překořenit a zkazit tunou čili. Vše jsme domluvili, já pro jistotu zopakoval, že nechci čili papričky ani jiné koření. A jak to dopadlo? Dostal jsem žraloka nakrájeného na kousky s čili papričkami v poměru kostka masa – jedna čili paprika. Po česneku ani stopy.
Další zajímavá technika je vidět na západní pobřeží u města Kočin. Břeh tu lemují čínské rybářské sítě. Jde o několik metrů vysoké dřevěné konstrukce postavené na malém molu nad vodou. Skupina rybářů opakovaně ponořuje pomocí vahadla obrovskou síť napnutou na rámu do vody a zas ji po pár minutách vytahuje.
Rozměry sítě jsou zhruba deset krát deset metrů Jako protizávaží slouží obrovské kameny navázané na laně. Toto závaží ovládají zhruba tři až čtyři muži, ostatní vytahují ryby ze sítě. Úlovky jsou malé, často je síť prázdná, nebo se na dně mrská jen jedna malá rybička.
Jak se dostala čínská rybářská technika na pobřeží jižní Indie? Zavedli ji tu Portugalci, kteří si ji osvojili v jiné své kolonii – v čínském Macau.
Rybáři jsou na turisty zvyklí a není problém si chvíli s nimi „zarybařit” Sám jsem zkoušel vytahovat síť z vody. Není to žádná lehká práce a pohodička, jak by se mohlo zdát. Lov ale probíhá téměř bez přestávky a na břehu je rušno.
O pár metrů dál je totiž rybí trh a restaurace, kde vám čerstvě ulovenou rybu připraví. A dokonce to na přání zvládnou i bez pálivého koření.
