Na tahu po manipurských nelegálních hospodách

Neoznačená hospoda

Rovnou na úvod říkám, že ta zkušenost nebyla zas tak příjemná. Zajímavá ano, ale příjemná rozhodně ne.

Toulali jsme se uličkami Imphalu, hlavního města indického státu Manipur. Po předchozí prohlídce trhu a válečného hřbitova na mě přišel hlad a hledal jsem, kde se najíst a dát si čaj. Můj indický známý a průvodce se chvíli tvářil tajemně, míjel jednu restauraci za druhou a pořád něco hledal. Po chvíli jsme zabočili do malé uličky, prošli průchodem a skončili v neoznačeném domě v kuchyni u malých stolků.

Paní domácí okamžitě přinesla půllitrové lahve s vodou a nabízela jídlo. Teprve pak jsem se dozvěděl, že ta čirá tekutina v plastových lahvích není voda, ale místní rýžová pálenka. A že jsem se ocitl v jedné ze stovek nelegálních náleven, které tu v hlavním městě provozují domorodé kmeny původem z venkova. Je to jejich jediný způsob obživy. Možná právě proto je tiše tolerovaný. Stějně jako u rodiny, u které jsme se ocitli na oběd.

V Manipuru vládne částečná prohibice

Imphal patří mezi jednu z oblastí Manipuru, kde stále ještě platí prohibice. Byla na území celého státu vyhlášená v roce 1991 a vydržela celých 11 let. Pak ji místní úřady částečně zrušily a dnes vám v některých okresech nalejí a jinde ne.

Lihovinu z rýže tu pálí téměř všichni

O tom, jak se zde na venkově destiluje rýžová pálenka, jsem psal ve starším článku Na exkurzi v indické nelegální palírně alkoholu.

Vesnické nálevny

Zatímco ve městě jsme se v nálevně dobře najedli a prostředí bylo spíše domácké, zkušenost z podobných podniků na venkově byla méně příjemná. Více připomínaly klasické hospody plné opilých a divných lidí.

Bral jsem to jako zpestření cesty a úplně jiný “indický zážitek”, než na jaký jsem byl doposud zvyklý. Při toulání po manipurském venkově mi totiž často nic jiného nezbylo. Jinde než v nálevnách se najíst nedalo a tak jsem obědval i večeřel s opilci.

Do Manipuru je daleko

Severovýchod Indie a svazový stát Manipur leží mimo většinu turistických tras nejen zahraničních ale i indických turistů. Zavítá sem vážně málokdo. Cesta vlakem z Dillí trvá zhruba 35 hodin a dalších 10 hodin strávíte v autobusu. Koleje sem nevedou. Pokud sem přeci jen někdo zamíří, skončí v hlavní městě Imphalu nebo v blízkém Moirangu.

Já se vydal ještě kousek dál na venkov směrem k hranici s Myanmarem. Místní kultura a lidé mají mnohem blíž k jihovýchodní Indii a Myanmaru než ke klasické hinduistické Indii. Liší se jazykem, vzhledem, náboženstvím…

Pojďte tedy se mnou alespoň virtuálně na komentovanou prohlídku takové indické hospody daleko na severovýchodě Indie poblíž hranice s Myanmarem.

Na oběd a na skleničku

Když přesně nevíte, co hledat, nepoznáte na první pohled, že se jedná o jídelnu kombinovanou s hospodou. Chybí jakékoliv označení. Někdy napoví množství zaparkovaných motorek a večer pak hloučky přiopilých mužů.

V interiéru hospody najdete nálevní pult, kuchyni a jídelnu pohromadě.

Rýžová pálenka se rozlévá z plastových lahví původně určených pro pitnou vodu.

Hospoda je rodinný podnik. Vaří, nalévají a obsluhují v ní matka s dcerou.

Tato hospoda byla větší a lépe vybavená. Přímo v nálevně se vařilo.

Kdo chtěl, mohl si objednat i jídlo. Pálenka je slabá a tak si jí hosté k obědu dávali rovnou litr.

V kuchyni se topilo dřevem v hliněné pícce.

Většina hostů popíjela u pultu po skleničkách nebo po celých litrech. Přes den to ještě ušlo, ale když jsem jinde zašel na večeři, byly nálevny plné opilých a užvaněných mužů.

Raději hladem

Neříkám, že takového negativní zážitky jsou tu pravidlem, nechci soudit jeden indický stát podle několikadenní návštěvy. Pravda ale je, že jsem se v Manipuru s alkoholem a opilci setkal častěji než jinde v Indii.

Po pár takových nepříjemných zkušenostech jsem si raději koupil na ulici trs banánů a teplou večeři vynechal.