Do Kašmíru - Ano či Ne? Je to bezpečné?

Kdysi dávno jsem zpracovával diplomovou práci na téma Geografické aspekty cestovního ruchu Indie. Při tom jsem se dostal i k zajímavým číslům a statistikám. O co jde? Kašmírské údolí daleko v Himálajích bylo od nepaměti vyhledávaným cílem. Mířili sem vládci Indie — Mughalové, kteří využívali chladného horského klimatu, a pravidelně zde trávili období indického horka. Zakládali mimo jiné i úžasné mughalské zahrady na březích místních jezer.

Později využili příjemného klimatu Britové. Během trvání Britského Rádže často odjížděli do tehdy samostatného knížecího státu na dovolenou. Po nich nám tu zůstaly nádherné hausbóty na jezerech a řekách. Neměli totiž dovoleno kupovat půdu a stavět domy. Vyřešili to tedy těmito plovoucími domovy.

Po získání nezávislosti v roce 1947 připadla velká část Kašmíru Indii a pokud pomineme dva krátké ozbrojené konflikty, byla tu situace dlouhá desetiletí bezpečná. Do Kašmírského údolí se začali sjíždět turisté nejen z Indie, ale i z celého světa.

Nechci tu rozebírat historii boje Kašmíru za nezávislost, na to tu není dostatek prostoru. Jde mi o jinou podstatnou věc. Mohou si dnešní turisté dovolit navštívit Kašmír? Je to bezpečné? Na tuto otázku často odpovídám: “To máte jako s Izraelem. Tam se neustále střílí, bombové útoky jsou na denním pořádku a přesto tam míří tisíce turistů.”

Úplně stejně je na tom Kašmír a konkrétně Šrínagar. Není bezpečný a asi dlouho ještě nebude. V roce 1995, kdy jsem jej navštívil poprvé, unesli místní teroristé skupinu zahraničních turistů a jednoho z nich, tuším Nora, popravili. Naše skupina Čechů přijela do Indie po zemi. Indické noviny jsme nečetli, nedívali se na zprávy v místní televizi a ihned se vydali do Kašmíru.

Uvědomte si prosím, že to vše bylo ještě před érou internetu. Stali jsme se tak nevědomky jedněmi z celkem 17 zahraničních turistů, kteří v tom roce Kašmír navštívili. Ano, čtete správně. Skutečně jsem napsal sedmnáct. Díky nepokojům v oblasti sem totiž lidé přestali jezdit. Kašmír na dlouho vypadl z turistických průvodců a cestovky sem nejezdily. Indická vláda i zahraniční ministerstva otevřeně varovaly a odrazovaly před cestou do Kašmíru.

Pro nás to však byl jeden z nejkrásnějších zážitků. Měli jsme Kašmír sami pro sebe. Bez davů turistů, dopravních zácp šikár na jezeře, bez bílých i bez Indů. Po ulicích chodili jen místní obyvatelé a my si to opravdu užívali. Hoteliéři, obchodníci a majitelé hausbótů již několik let neměli hosty, zákazníky, klienty. Turista byl najednou pán. A tomu také odpovídaly ceny a služby. Já se po této nádherné zkušenosti do Kašmíru vracel ještě mnohokrát. Ať už jako průvodce pro cestovní kancelář nebo jen tak soukromě. Někdy jsem tu byl i několikrát ročně. Podívat se na neznámá místa nebo navštívit přátele.

Dostal jsem se do údolí během jara, kdy zde vše kvete, zažil tu léto v horách, podzim, kdy se sklízí obilí a jsou krásně vidět okolní pětitisícovky, i kašmírskou zimu se sněhem a zamrzlým jezerem. Ale nikdy tu nebylo bezpečno. Stále se tu střílelo, občas někde vyletěl do povětří nějaký ten autobus, byl zákaz vycházení a podobně.

Přesto jsme se sem neustále vraceli a užívali si krásy Kašmíru. Turisté sem nejezdili, alespoň ne v tom hromadném měřítku jak dřív. Indů tu bylo stále málo. Zato ale pomalu přibývali baťůžkáři, individuální turisté. Lidé, kteří se dokážou přizpůsobit a zachovat základní bezpečnostní opatření. To znamená nevycházet ven po setmění, bydlet na bezpečných hausbótech na jezeře, omezit pohyb na Šrínagar, Dal Lake, Gulmarg nebo Pahalgam. Ti znalejší mohli i jinam. Do Verinagu, Naranagu nebo k jezerům Vishensar, Gangabal…

V roce 2000 jsem tu zažil na ulici střelbu, v roce 2006 někdo hodil do autobusu granát (my byli v tu chvíli nahoře na kopci Šankaračarja). Mí přátelé Kašmířané mezitím zavřeli krámy, protože nebylo komu prodávat. Ti bohatší se přestěhovali do Delhi nebo přímo do zahraničí. Kašmír jako problémová oblast, měl totiž výhodnější podmínky pro emigraci např. do Kanady. Obchody na Boulevardu u Dal Lake byly zavřené všechny a některé roky jsme neměli ani kam zajít na oběd. Nebylo totiž komu vařit a restaurace byly zabedněny prkny.

Poslední roky se ale situace radikálně změnila. Nejprve se začali vracet indičtí hinduističtí poutníci. V srpnu jich tu nyní bývají mraky hlavně kvůli Amarnath Yatře. Hausbóty se začaly pomalu zaplňovat a obchody otevírat. Kašmír se znovu objevil v některých zahraničních průvodcích. Pomalu, ale jistě sem na léto proudí u zahraniční návštěvníci. Hodně to souvisí také s nepřehlédnutelnou aktivitou Kašmířanů žijících v Delhi a jinde po Indii. Doma neměli práci a tak se rozprchli na jiná turisticky navštěvovaná místa, kde otevřeli nové obchody.

Všichni mají někoho doma, tam nahoře v horách, v Kašmírském údolí. Lákají turisty, prodávají pobyty na hausbótech. Lžou a podvádějí v obrovském měřítku, jen aby ulovili turistickou dušičku.

S tím ale bohužel souvisí další změna, kterou tu pozoruji. Kašmířané nejsou mezi Indy v příliš velké oblibě. Z pochopitelných důvodů se nemají navzájem rádi. Navíc zoufalí obchodníci dělají zoufalé věci. Lžou, balamutí turisty, tlačí k nákupu, konkurují místním obchodníkům. Bohužel i v samotném Kašmíru se mění k horšímu.

V hubených letech byli vděčni za každého i jednotlivého turistu a náležitě se mu věnovali. O cenách služeb nemluvě, to bylo samozřejmé, že v době krize bylo vše za 1/10 původní ceny. Horší je to s chováním. Hoteliéři, taxikáři, obchodníci jsou rok od roku, tak jak se situace zlepšuje, stále více arogantnější, přezíravější, ulhanější.

Takže jet nebo nejet do Kašmíru? Pokud jste tam ještě nebyli, určitě jeďte. Stojí to za to. Bezpečnostní situace se zlepšuje mílovými kroky. Pokud už tam jezdíte roky, možná tak jako já vnímáte všechny ty negativní změny. Potom jsou pro vás určitě v Indii i jiná zajímavější místa.

Z předchozího textu to možná nevyplynulo jasně. Kašmír není úplně bezpečné místo. Situace je značně nestabilní. Indická armáda tu má velmi silné zastoupení a drží vše pod kontrolou hrubou silou. Ověřte si před vaší cestou aktuální informace. Ale ne u Kašmířanů — ti vám nalžou cokoliv, jen aby vás sem nalákali. Ptejte se jiných turistů, kteří tam už byli. Oficiální zdroje informací (ministerstvo, policie) také vynechte. Ti vás vždy budou od cesty odrazovat.

Ale podle mých zkušeností z roku 2010 i generální několikaměsíční stávka není důvodem cestu do údolí zrušit. Navštivte ta hlavní turistická lákadla, svezte se šikárou po jezeře. Kupte si papier-mâché. Při prvním zvuku střelby utíkejte.

A tak si sám říkám, jestli všechny ty “bojové roky” nebyly pro nás paradoxně vlastně lepší.