Tento proud mizí v kolabujícím vedení nebo je ukraden cestou mezi výrobou a spotřebitelem. Pokud kdokoli potřebuje rozsvítit žárovku, jako nejsnazší řešení se ukazuje jednoduše přehodit drát přes nejbližší vedení vysokého napětí a přivést takto proud ke svému obchodu, stánku nebo domu.
Běžným obrázkem indických měst i venkova jsou proto dráty natažené kamkoliv ve spleti, v které se nikdo nemá šanci vyznat. A když přijdou mnonzuny, vzduch je vlhký a neustále prší, jsou tyto změti drátů zdrojem zkratů, jiskření a elektrických oblouků. Během špičky není indická přenosová soustava schopna pokrýt poptávku a tak se dieslové generátory staly běžnou výbavou indické domácnosti. Kdo se někdy prošel po ulici během každodenních výpadků, ví očem mluvím. Rachot a smrad z dieslových motoru přehluší vše.
Tyto výpadky se obvykle týkají jen některých ulic, čtvrtí, v horším případě i měst. Letošní léto však výpadek proudu zasáhl mnohem širší oblast. Pozdní nástup monzunu zapříčinil zvýšené nasazení klimatizací ke zmírnění všudypřítomného vedra. Také farmáři marně čekající na déšť spotřebovali obrovské množstvé energie na zavlažovací pumpy. K tomu prázdné vodní nádrže nedokázaly v hydroelektrárnách vyrobit dostatek energie a vyrovnat tak aktuální potřebu.
První výpadek trval 15 hodin a zasáhl 300 milionů lidí. Druhý výpadek následoval další den. Tentokrát zůstalo bez proudu 22 z celkových 28 států a žárovky si nerozsvítilo 600 milionů lidí.
A co ti zbývající do více než jedné miliardy? Podle posledního sčítání nemá 1/3 indické populace přístup k elekřině vůbec. Ti, co neměli přístup do sítě ani před výpadkem, nebyli zřejmě započteni mezi postižené vůbec.
Tento systém nemá v krátké době žádné řešení. Rekonstrukce by vyžadovala intentivní přeměnu výroby energie a to je v indickém prostředí plném korupce problém.
V současnosti je totiž polovina indických elektráren poháněna uhlím. Na jeho těžbu má monoplol strátní firma Coal India. Také výkupní a prodejní ceny jsou dány státem a proto tu nezbývá mnoho prostoru pro soukromé podnikání. Úplatky a byrokracie hrají také svoji roli. Nejde tu jen o pár stovek rupií, jde o miliardy dolarů, jak ukázalo zveřejnění nedávné kauzy ohledně švindů s koncesemi na těžbu uhlí — tzv. Coalgate.
Podobná situace naposledy nastala v roce 2001 a je vidět, že se historie opakuje bez výrazných změn. Jediné, co se zvýšilo, je spotřeba díky industrializaci a mohutné nasazování klimatizací. Před deseti lety byly výsadou jen těch lepších hotelů a bytů. Nyní je najdete v podstatě všude.
Místní lidé to však dávno vyřešili po svém. Myslím, že přiložené snímky mluví za vše.