Byla to dřina. Jak fyzicky, tak i jazykově. Ony nemluvily anglicky a já ásámštinu neovládám. Takže večerní sklenička čaje, kterou jsem si unavený dal, byla opravdu zasloužená.
Nečekaná zastávka na plantáži
Nejlepší akce jsou ty neplánované. Program letošního pobytu v Indii jsem musel na místě poněkud změnit. Delší dobu jsem proto strávil v nížinách kolem řeky Brahmaputry na severovýchodě Indie ve svazovém státě Ásám. A hlavním tématem mého pobytu se stal čaj. Jak jinak.
Asi znáte pojem ásámský čaj. Právě jeho plantáže se nacházejí všude kolem řeky i na úbočí okolních hor.
Trocha čajové statistiky
Britové objevili keře divokého čaje v indickém Ásámu v roce 1823. Začali jej tu pěstovat ve velkém a v současnosti pracuje v čajovém průmyslu téměř 20 % obyvatel.
Mezi další indické státy spojené s čajem patří například Západní Bengálsko. Okolí města Darjeeling je pro růst čaje optimální. Právě podle něj je pojmenovaná další sorta čaje. Menší množství se sklízí i v Sikkimu, na jihu Indie pak v oblasti Nilgiri a v Munnaru. Nicméně Ásámu patří prvenství. Produkuje přibližně polovinu veškerého indického čaje.
A to není v absolutních číslech vůbec málo. Sklizně se ročně pohybují kolem 500-600 milionů tun ročně.
Při jednom z dlouhých nočních autobusových přejezdů jsem to nad ránem už nevydržel a vystoupil uprostřed zelené čajové nádhery. Čajové zahrady jsou totiž v Ásámu naprosto všude. Lemují silnice a táhnou se do daleka po okolních kopcích.
Mým původním záměrem bylo vyfotit pár snímků z čajové sklizně, chytit další autobus a za půl hodiny pokračovat dál. Jenže místo mě zaujalo, čas mě netlačil, pevné plány a povinnosti jsem neměl. A tak jsem tu se sběračkami čaje zůstal celý den.
Z fotografa brigádníkem
Nejdříve jsem jen fotil, ale brzy jsem se zapojil i do sběru čaje. Rukama a nohama jsme se přeci jen nějak domluvili. Dostal jsem plátěný pytel a dal se do práce.
Při sběru čaje se trhají jen vrchní nové světle zelené lístky. Rychle jsem v tom získal praxi a vak se úspěšně plnil.
Vyzkoušel jsem i trhání do proutěného koše. Na zádech seděl hůř než plátěný vak, ale lépe se do něj trhalo.
Sklizeň čaje je náročná práce. Určitě k tomu přispělo i to, že jsem tu byl v období dešťů. Vlhkost vzduchu je obrovská, slunce pálilo a pot ze mě jen lil.
Samotné trhání těžké není. Nepříjemné bylo spíše neustálé prodírání se mezi čajovými keři. Jejich větve jsou tvrdé, hned z počátku jsem si roztrhl kalhoty. Díky tomu jsem pochopil, proč mají místní sběračky omotané boky a nohy pytli z pevné celtoviny.
Byl jsem sice pomalejší než zkušené trhačky, ale dva pytle a jeden proutěný koš jsem nakonec čajovými lístky naplnil.
V pozdním odpoledni jsem toho už měl opravdu dost. Dolehla na mě únava z vedra a vlhkosti. Příliš malá svačina také nepomohla. Původně jsem plánoval, že pojedu s nákladem natrhaného čaje až do továrny ke zpracování. Ale rozhodl jsem to raději nechat na druhý den.
Unavený, zpocený, hladový jsem se rozloučil s ásámskými spolupracovnicemi a odplížil se na hlavní silnici.
Peníze jsem za tu brigádu nedostal žádné. Trhal jsem celý den čaj na indické plantáži a to samo o sobě bylo pro mě dostatečným zážitkem. A řekl bych, že i pro místní obyvatele jsem se na tu dobu stal vítanou atrakcí a zpestřením. Přeci jen, moc českých učitelů v Ásámu čaj netrhá.
Asam si spojujeme nejvíce s čajem
V Ásámu najdeme přibližně 800 velkých čajových plantáží a tisíce malých čajových zahrad.
Na vlastní kůži jsem si ověřil, že sklizeň čaje je neskutečná dřina.
