Co s cestopisy? Není náhodou ten váš deník z Indie úplně zbytečný?

Naprosto zbytečné

Řekněme, že jste v Indii nikdy nebyli. Strávíte tam jeden měsíc dovolené a napíšete o tom knihu. Určitě bude pro vás naprosto úžasná, plná prvních a velmi intenzivních dojmů. Takový autor se neopomene zmínit o tom, že je tu nějaký Tádžmahal a že ve Váránasí teče Ganga.

To jsou jistě zajímavé informace pro ty, co tu nikdy nebyli a cestopis si přečtou jako jakýkoliv jiný během několika večerů v klidu domova. Pokývají hlavou, jáká že je ta Indie zajímavá a barevná země. Příště si přečtou třeba něco o putování po Brazílii. Od stejného autora.

Takovéto cestopisy mají určitě svůj smysl. Popisují základní fakta o zemi. Jakou měnou se tu platí, zmíní se o fenoménu smlouvání, autora překvapí, že tu žijí hinduisté a věnuje kapitolu základnímu popisu jejich bohů. Tyto knihy určitě představují zajímavý zdroj informací pro ty, kteří si chtějí udělat obrázek o zemi před tím, než tam pojedou. Najdou v nich vše potřebné a informace o tom, že autor vstal ráno v 5:35, aby stihl vlak do Džajpuru, jim nevadí. Naopak.

Jsou jiní autoři, cestovatelé a novináři, kteří se do Indie vydali na půl roku a opakovaně se tam vrací. Jejich knihy získávají ten potřebný nadhled. Ganga ve Váránasí už není tou hlavní informací. Dají věci do souvislostí, zmíní se o Gaumukhu, protože holt měli čas se tam podívat. Srovnávají. Nepopisují.

Třetí skupinu autorů mám nejraději. Jsou to takoví, kteří se dlouhodobě věnují jen Indii, opakovaně tam jezdí, případně se zde narodili nebo desítky let žili. Jejich knihy jsou jiné. Nezajímají je laciná turistická pozlátka a první dojmy nadšeného turisty. Nepíší, že v 5:35 ráno jeli zbodu A do bodu B.
Díky znalosti jazyka se dostanou blíže k lidem a jejich problémům. Popisují denní realitu Indie se všemi nedostatky a problémy. A tam, kde se dotknou turistických lákadel, dávají věci do hlubšího kontextu. Asi se od nich nedozvíte, v kolik jede vlak do Džajpuru, ale popíšou vám situaci v bauxitových dolech na východě země, kam se zřejmě běžný turista nikdy nepodívá. Nebo uveřejní rozhovor s džinistickou mniškou a vystihnou podstatu jejího náboženství.
Mezi takovéto autory bych asi zařadil mého oblíbeného Williama Dalrymple nebo Marka Tullyho. První zmíněný se dlouhodobě zabývá historií Britského Rádže. Jeho romány i cestopisy jsou zárukou kvality a odráží dlouhé hodiny strávené v archivech a mezi Indy.
Druhý zmíměný — Mark Tully — se v Indii narodil a dlouhá léta pracoval v indické pobočce BBC, kterou později i vedl. Je jasné, že jejich pohled na zemi je jiný.

Takže pokud jste už v Indii byli, přeskočte první kategorii knih a vrhněte se přímo na Nine lives, No Full Stops in India nebo na City of Djinns. Pokud vám angličtina dělá problémy, doporučuji Indie, cesta do budoucnosti od Marka Tullyho.

Avšak i mezi Čechy jsou velmi dobří autoři cestopisů. Knihy Pavly Jazairiové: Indie, V jižní Indii nebo V severní Indii jsou velmi dobrou ukázkou kvalitní novinářské práce a dávají naprosto jiný a barvitější pohled na indickou realitu než “cestopisy začátečníků”.

Na závěr jsem si nechal naše indology. Ty, kteří se zemí a její kulturou zabývají profesionálně. Jejich knihy jsou zárukou kvality a ověřených informací. Je velký rozdíl přečíst si indické pohádky převyprávěné Vladimírem Miltnerem a pak nakouknout do knihy od laika. Dočetl jsem Hippala od K. V. Zvelebila. Je mi jasné, ža autor “Příběhů z Modrých hor” a významný drávidista nenapíše historické nesmysly. A pokud uvede báseň přeloženou ze staré Tamilštiny, vím, že ji přeložil sám. Tedy smysluplně a správně.

Je důležité podívat se i na to, kdo překládá zahraniční indologickou literaturu a beletrii. Nedávno jsem si v jedné obrazové publikaci všiml, že překladatel popletl Mughaly s mongoly. Prostě neznal souvislosti a část textu umístil do Mongolska. O některých paskvilech (knihy o józe, buddhismu a pod.) se ani nezmiňuji. Zbavitel, Zvelebil, Marková, Miltner, Vacek, Filipský… čtu je moc rád.