Není proto divu, že se Čitrakút stal důležitým poutním centrem.
Tomu, kdo není podrobně seznámený s příběhem Rámájany, zdejší místa jako Sphatik Shila, Janki Kund nebo Rámghát nic neřeknou.
Také samotné městečko a železniční zastávka nejsou na indické poměry příliš velké. Když jsem však v dalekém Delhi kupoval vlakový lístek nebo později čekal na nádraží, tak všichni místní Indové přesně věděli, kam jedu a podrobně rozebírali jednotlivé pamětihodnosti Čitrakútu. I když tam sami nebyli, vše znali z příběhů Rámájány, z televize, písní, vyprávění. Jak jsem to tak poslouchal, měl jsem pocit, že Čitrakút opravdu patří z základním znalostem pravověrného hinduisty.
Při čekání na vlak jsem se dal do řeči s jedním z Indů. Z počátku mírně nepřístupný inženýr výrazně roztál, když se dozvěděl, kam mám namířeno. Po půlhodině společně strávené na peróně nádraží jsem odcházel se seznamem mnoha dalších míst, která určitě musím v Čitrakútu navštívit.
Říká se mu také někdy “malé Váránasí”. To pro místní říčku Mandakini a gháty, které ji obklopují. Přívlastek “malé” je tu opravdu na místě. Hlavní ghát — Rámghát- má totiž na délku zhruba 400 metrů. To se s vlastním Váránasím nedá srovnávat. Ale jeho atmosféra je alespoň pro mne mohem silnější. Stejně jako jinde v Indii, i zde najdete v kteroukoliv denní dobu stovky indických poutníků, kteří se přišli obřadně vykoupat. Místní obvatelé tu nabírají vodu, perou prádlo, sedí na schodech a debatí. Občas se mezi davem lidí proplete nějaké ta posvátná kráva a z chrámů na břehu se ozývá bubnování a zpěv manter. Prostě taková ta indická klasika.
Co mě překvapilo a zároveň trochu zkomplikovalo situaci, je nepřítomnost hotelů. Západní turisté sem totiž nejezdí. Indičtí poutníci se ubytovávají v ubytovnách — dharamsalách a ašramech místních chrámů. Těch tu jsou stovky po celém městě. Anglicky se v nich obvykle nedomluvíte a sehnat nocleh uprostřed svátků, kdy se celé město naplní až po okraj poutníky, je opravdu těžké.
Situaci naštěstí vyřešili mí spolucestující z vlaku. Už z domova měli telefonicky zamluvený nocleh v jednom z chrámů poblíž posvátného kopce Kamadgiri. Vzali mě s sebou a nakonec se to ukázala jako výborná volba.
A právě zalesněný kopec Kamadgiri je centrem veškerého dění. Zde přebýval podle legendy Ráma s manželkou Sítou a bratrem Lakšmanou. Kopec je porostlý listnatými stromy. V jejich větvích se prohánějí tlupy opic. Ty tu nikdo nevyhání. Právě naopak. Opičí generál Hanuman pomohl Rámovi podle legendy najít a osvobodit Sítu ze zajetí. Proto jsou tu opice uctívány jako posvátná zvířata.
Kamadgiri je obkroužen kolem dokola chodníkem lemovaným chrámy a obchůdky s náboženskými předměty. Celá trasa měří zhruba pět kilometrů. A záleží jen na množsví a hustotě davu poutníků, za jak dlouho celý kopec obejdete. V některých chvílích jsem se mohl pohybovat jen po centimetrech a prodírání se davem tisíců domorodců v náboženském vytržení nebylo moc příjemné. Situaci ještě více komlikují ti poutníci, kteří se rozhodli celou trasu urazit plazivým pohybem. Jako píďalky se natahují na délku těla, pletou se pod nohy ostatním a vymetají špínu chodníku.
Hanuman Dhara
Hanuman Dhara tvoří několik chrámů zasvěcených opičímu bohovi Hanumanovi. Od Ramghatu sem jezdí za pár Rs sdílené rikši. Na vrchol kopce vede 360 schodů a výhledy do okolní krajiny stojí za to.
Gupt Godavari
Gupt Godavari je jeskyně, ze které vytéká řeka. Samotný vstup je úzký asi 1 metr a dav poutníků usměrňují hlídači s píšťalkou. Jinak by se určitě ve zhruba 10metrové vstupní chodbě ušlapali. Teprve poté se jeskyně otevře do většího dómu s chrámem a pramenem uvnitř.
Janki Kund
Místo, kde se Síta koupávala. Pro západního turistu naprosto bez významu, ale místní sem rádi jezdí.
Upozornění
Čitrakút bývalo klidné místo bez západních turistů. Bohužel se dostalo mezi doporučená místa průvodce Lonely Planet.
Atmosféra se mohla výrazně změnit. Můj popis vychází ještě z doby, kdy o něm věděli pouze indičtí poutníci.
