Mírně jsem změnil své cestovní plány po Indii a tak jsem byl nucen jet na takzvaný general ticket. Pro vysvětlení — v indických vlacích se jezdí zásadně na místenky. Tyto lístky je nutno objednávat několik týdnů před plánovanou cestou. Indové sami musí plánovat cestu a kupovat lístky často 3-6 týdnů předem, aby mohli jet konkrétním vlakem. Systém rozhodně nefunguje tak jak u nás, kdy koupíme lístek na nádraží a jedeme. Indické vlaky mají trasy dlouhé stovky až tisíce kilometrů a zájemců je příliš mnoho. Takže buď naplánujete cestu dlouho dopředu nebo nejedete vůbec. Celý systém objednávání lístků je ještě složitější, ale to by byl námět na další a delší článek.
Prostě já se ocitl v situaci, kdy jsem se potřeboval přesunout zhruba o 600 km, nejbližší volný lístek mi nabízeli na datum, kdy jsem měl být dávno z cesty doma a zpět v práci. Takže jsem koupil tzv. general ticket. Na tento lístek můžete jet libovolným vlakem, nemá místenku a je výrazně levnější. Těch 600 km mě vyšlo v přepočtu asi na 30 Kč. Nevýhodou je však to, že v miliardové Indii je takových zájemců mnoho a míst ve vlaku málo. Běžný indický vlak má zhruba 15 vagonu místenkových a 1-3 vagony v general class bez místenek.
A právě zde nastává ten boj. Kdo má ostré lokty, je dostatečně rychlý a průbojný, ten chytí ležení na horních lehátkách kupé. Ti pomalejší si snad sednou na lavice. Ti nejpomalejší sedí v uličce na zemi. No a ti, co to nezvládli vůbec, stojí v chodbě. Ostatní visí ze dveří vlaku. Bez přehánění.
Já se probojoval k sezení. Na prostoru kupé, které je ve vyšší druhé třídě určeno pro šest lidí, se nás tu mačkalo dvacet. Opravdu dvacet. Jednu chvíli jsem napočítal dokonce dvacet šest cestujících ve třech patrech nad sebou. Na zemi, na lavici a na horních policích/lehátkách. Měl jsem z toho původně trochu hrůzu. Ne z Indů, ale z toho, že se nevyspím a budu takto trávit noc. Vše ale dopadlo úplně jinak.
Spolucestující byli úžasní. Všichni se poskládali co nejúsporněji. Byli ohleduplní a brzy se rozpoutala živá debata. Já se úžasně bavil a i na večeři došlo. Mladý Ind, co uměl dobře anglicky, tlumočil z a do hindštiny, výborně jsme si popovídali a já musel uznat, že ti lidé byli opravdu příjemní. Pak nějaká paní, co seděla s dítětem na zemi, začala zpívat. Ostatní se přidali a tak nám cesta rychle ubíhala. Dokonce jsme se tak nějak poskládali, že jsem se nakonec i dobře vyspal.
Tři dny na to jsem jel vlakem do Delhi. Měl jet asi 10 hodin, přes noc. Já si koupil jízdenku na lůžko do první třídy s klimatizací. Byla to ta nejvyšší třída, kterou se dalo jet. Lístek jsem měl nepotvrzený, na čekačce. Tyto lístky se prodávají na pořadník a pokud jsou před odjezdem potvrzeny, můžete jet. Jinak zůstáváte na nádraží a cenu lístku vám vrátí. Můj byl naštěstí potvrzený a já se těšil na klidnou luxusní jízdu. Ale dopadlo to přesně naopak.
Průvodčí prodal mé místo pod rukou někomu jinému a tak jsem strávil půlku noci hádkou s průvodčím a pak se stewardem. Stál jsem v chodbičce u záchodů a postupně vyhrožoval vším možným. Policií, úřady… prostě děs. Protistrana také hrozila, křičela, vyhrožovala vysazením, policií. Musím uznat, že v této vzrušené atmosféře mi cesta celkem rychle ubíhala.
Bohužel Indové, kteří se pohybovali v tomto luxusním voze, byli pravým opakem těch z general class. Většina byla opilá. Whisky se tu nalévala do plastových kalíšků a chlastali všichni, co zrovna nespali. Kouřili jednu cigaretu za druhou a navzájem se chlubili, kdo má kolik peněz, jaké má postavení a co si může dovolit koupit. Většina normálních cestujících spala, ale ti, co se sešli v noci na party v uličce, byli dost nepříjemní.
Průvodčí se mi vyloženě vysmíval a pak si řekl o úplatek. Že prý 1 000 Rs by to spravilo. A to byla jeho poslední chyba. Kolem půlnoci totiž nastoupila drážní policie. Já jim ukázal platnou jízdenku, zmínil se o problémech s průvodčím a požadovaném úplatku. Policie ho zbila kovovovou baterkou. Dost surově. Já získal své místo a o chvíli později už spal až do rána.
Takže dvě cesty vlakem. Každá z nich úplně jiná. Dva velmi silné zážitky. To je prostě Indie.
