Himáčalpradéš

Minulé léto kamarád naletěl. Pečlivě připravený plán cesty vzal za své hned první den po příletu do Delhi, když uvěřil kašmírským naháněčům, že na silnici do Ladakhu je zával. Před tím jsme strávili jedno celé odpoledne plánováním trasy, počítáním dnů a hodin tak, aby jeho cesta po Indii byla co nejplynulejší.
No a v Delhi se dozvěděl od chlápka na ulici, že za městečkem Manali je zával a silnice nahoru je neprůjezdná.

Nejzajímavější místa člověk najde často náhodou. Třeba když zabloudí v himálajském cedrovém lese.
Letos jsme takto objevili plantáže marihuany.

Nad nimi, stále ohromně vysoko nad nimi, zdvíhala se úrodná země směrem k čáře sněhu, kde od východu k západu přes sta mil, jakoby zaříznuta pravítkem, zastavila se poslední ze smělých bříz. Nad tím, v pozdvižených balvanech, snažily se skály prorazit svými hlavami nad bílou páru. Nad nimi pak, neproměnný od počátku světa, ale měnící se každou polohou slunce a mraků, rozkládá se věčný sníh.

Nebudu Vám vyprávět o cestě po jižní Indii, do které jsem přiletěl v den bombových útoků na Bombaj v loňském roce, ani o nezvyklém Silvestru 2008 v Delhi, ale povyprávím Vám o konci mé, doufám, že netradiční cesty po Himalájích, kde jsem byl s desetičlennou skupinou v září 2007. Jak říkal kdysi Grosman Šimkovi: "Popovídej mi Slávku, o svém životě, člověka to potěší, když slyší o cizím neštěstí."