Východní Ladakh - trek mezi jezery Tso Moriri a Tso Kar

slané jezero Tso kar
Připadají vám klasické treky v okolí Lehu v severoindickém Ladakhu příliš populární, plné výprav a komerční? Zkuste něco nového.
Už před léty jsem slyšel od místních průvodců zvěsti o zajímavém treku někde směrem na východě u tibetské hranice.

Návštěva náhorní planiny zvané Changthang byla vzhledem k omezením a politické situaci na hranici s Tibetem dříve nemyslitelná. Ale časy se mění. Nyní se oblast mezi jezery Tso Moriri a Tso Kar více otevřela turistům, získat povolení už není obtížné a z Lehu je to jen šest hodin taxíkem.

Výchozím bodem je vesnice Korzok ležící na břehu vysokohorského jezera Tso Moriri. Už i sem dospěly výdobytky moderní civilizace. Relativně kvalitní silnice je natažená až přímo k jezeru do výšky 4 595 m. Pravidelné autobusové spojení tu existuje také. Linka vyjíždí z 240 km vzdáleného Lehu jen třikrát do měsíce. Mimo tyto dny budete odkázání na služby taxikářů.

Silnice poblíž Korzoku

Samotné jezero i vesnice působí v suché horské poušti jako zázrak. Ve výšce, kde jinde naleznete jen pusté vrcholky hor, leží vesnice na břehu jezera plného čisté vody. Tso Moriri je napájeno tající vodou z okolních šestitisícovek. Mokřady, které lemují jeho břehy, jsou právem prohlášeny přírodní rezervací. Brodí se v nich jeřábi černokrcí a na hladině jezera odpočívají hejna migrujících divokých hus na své cestě přes vrcholy Himálaje.

Jezero Tso Moriri leží ve výšce 4 595 m

Divoké husy na hladině jezera Tso Moriri

Díky odlehlosti celé oblasti na pomezí Ladakhu a Tibetské náhorní planiny se tu opravdu zachoval unikátní ekosystém a snad ještě pár nejbližších let nehrozí přelidnění a masový turismus v té podobě, v jaké s dnes projevuje v Lehu a okolí. I kdybyste nechtěli pokračovat do okolních hor, stojí jezero a vesnice za návštěvu.

Jezero Tso Moriri

V Korzoku na jezeře Tso Moriri je buddhistický klášter

A za jezerem je už Tibet...

Západ slunce nad jezerem Tso Moriri

Korzok je výchozím bodem pro dva zajímavé treky. Jeden z nich míří po staré karavanní stezce do Spiti a končí ve vesnici Kiber. Druhý trek překračuje čtyři sedla vyšší než 5 000 m a končí u slaného jezera Tso Kar.

Buddhistické stupy v Korzoku

Během čtyř dní neklesne cesta pod pět tisíc metrů, a proto je předchozí aklimatizace více než vhodná. Orientačně není trasa náročná. Cesta sice není nijak značená, ale chodník vydupaný místními nomády a jejich stády, a poslední době i nečetnými karavanami turistů, se dobře sleduje. Jediným problémem může být značení v mapách, kdy v každé edici najdete jiné názvy sedel a také místní nomádi i průvodci používali pro stejné sedlo různé názvy.

stáda jaků

 Zapomeňte tedy na to, jak se konkrétně jmenuje místo, na kterém právě stojíte, kochejte se výhledem a plánujte spíše, kolik hodin vám to zabere do dalšího sedla, jestli budete spát u vody nebo zda zůstanete navečer tábořit někde ve výškách.

pohled ze sedla Yalung Nyau La (5 430 m)

Výstup do prvního ze sedel Yalung Nyau La (5 430 m) je nejdelším a dá se říct, že i nejnamáhavějším úsekem celé trasy. Naštěstí tu nejsou žádná technicky náročná místa a celá trasa je jen jeden dlouhý krásný výstup. Výhledy ze sedla zpět na jezero jsou pak už jen takovou příjemnou odměnou za dlouhý a těžký den. Při táboření pár metrů za sedlem můžete obdivovat okolní šestitisícové vrcholy se sněhovými čepicemi.

Tábořiště za sedlem Yalung Nyau La (5 430 m)

Nám na tábořišti tvořil společnost také první divoký tibetský osel kiang, kterého jsme spatřili. Tato majestátní zvířata nemají se svými domestikovanými příbuznými mnoho společného. Jsou dokonce v kohoutku vyšší než koně Převalského, připomínají tedy spíše malé koně než osly. Stáda kiangů čítají až dvacet jedinců a bývají vedena zkušenou klisnou. Samci jsou samotáři a ke stádu se připojují jen na část roku. Právě takovýto osel-samotář se toulal po planinách v okolí sedla Yalung Nyau La.

divoký tibetský osel kiang

Možná, že jsme přeci jen předchozí den stoupali příliš prudce, aklimatizace nám chyběla, a tak jsme následující den brzy zatábořili na břehu malé říčky poblíž nomádských stanů pod sedlem Kartse La (5 380 m).
Následující výstup do Kartse La další den, byl už jen takovou příjemnou procházkou do táhlého oblého kopce. Ze sedla jsou vidět rozsáhlé pastviny Gyama Barma se stany nomádů, říčkou a zdánlivě krátkou trasou k nejvyššímu místu celého treku — k sedlu Kyamayuri La (5 410 m). I když se cesta údolím zdá nekonečná a nadmořská výška je znát na rychlosti chůze, zvládli jsme ten den přejít dvě sedla a sejít až k pastvinám Rajung Karu.

sedlo Kartse La (5 380 m)

Nomádští pastevci v údolí Gyama Barma

Gyama Barma

V Rajung Karu se o travnaté porosty dělí několik nomádských rodin, které sem na krátké tibetské léto vyhánějí stáda ovcí, koz a jaků. Konkurenci v pasení řídké trávy jim tvoří karavany doprovázející turisty. Tak, jak se oblast stává čím dál víc populárnější, tak roste i počet turistických výprav. Zatímco před pár lety zmiňovali autoři článků o treku přítomnost maximálně jedné až dvou výprav na celé trase, nyní jsme na tábořišti napočítali čtyři další skupiny a další jsme potkávali cestou. Dá se předpokládat, že jejich počet dále poroste.

sedlo Kyamayuri La (5 410 m)

pastvina Rajung Karu a nomádští pastevci

pastvina Rajung Karu a nomádští pastevci

děti pastevců v Rajung Karu

K jakům a kozám pastevců a koním turistických výprav se tu na pastvě přidávají i další stáda divokých oslů kiangů. Pobíhali ve stráni nad námi a my tak mohli obdivovat jejich ladné pohyby, ostražité klisny a osamocené oslí hřebce.

Rajung Karu

Poslední sedlo Harlam Kongla na trase k jezeru Tso Kar je vlastně už jen takovým milým „kopečkem” ve výšce 4 930 m, a že nám chybí pár metrů do pěti tisíc jsme už ani nevnímali.

sedlo Harlam Kongla (4 930 m)

Pohled ze sedla Harlam Kongla k jezeru Tso Kar

V Ladakhu bývá pravidlem, že sedla jsou vyznačena modlitebními praporky. Třepetají se ve větru se svoji mantrou „Om mani padme húm”. Pro nás byly vždy znamením, že se trasa blíží do zaslouženého vrcholu a pak následuje už jen příjemné klesání.

modlitební praporky v sedle sedlo Kartse La

I když poslední úsek od sedla k jezeru bych si raději odpustil. Vyprahlá planina, která zdánlivě nemá konce a to, co odhadujete na pár desítek minut, trvá nakonec hodiny a hodiny.

planina byla nekonečná...

Modlitební zeď

Modlitební zeď

Slané jezero Tso Kar je vidět už z posledního sedla a čím více se blížíte, tím je úžasnější. Zelená barva mokřadů je prostoupená bílou krustou soli a v průzračné vodě se odráží okolní vyprahlé kopce.

jezero Tso Kar

jezero Tso Kar

Ladakh je zvlášní místo. Je suchý a na první pohled nehostinný. Možná právě proto je trek od jezera k jezeru touto horskou pouští tak krásný.

Tipy

  • Všechny výpravy, které jsme míjeli, šly v protisměru – tedy od Tso Kar k Tso Moriri. Je pravda, že nástup do prvního sedla jsme my měli delší, ale i v opačném směru není Kyamayuri La zrovna mírný kopeček a navíc se domnívám, že z hlediska dopravy na začátek treku je pohodlnější i levnější trasa Leh-Korzok. Doporučuji tedy spíše směr, kterým jsme šli my (Tso Moriri — Tso Kar)
  • Vody je všude po trase dostatek.
  • V Korzoku je několik homestay, stanový tábor a jeden guesthouse. Najíst se dá v centru ve stanu – servírují tu klasiku (momo a nudle, čaj a colu).
  • Keramické záchody a vykachlíkované koupelny v Korzoku opravdu nehledejte. Natolik sem civilizace ještě nedošla.
  • Na břehu jezera Tso Kar je stanový kemp, kde se dá ubytovat a najíst.
  • K silnici spojující Leh a Keylong je to od jezera Tso Kar zhruba osm kilometrů prašnou cestou. Asi pět kilometrů od této křižovatky směr Leh je „motorest” — tedy pár stanů, jídlo a „civilizace”. Staví zde linkové autobusy a řidiči náklaďáků na čaj.

jezero Tso Kar

Buddhistický mnich

Praktické informace

  • Všechny výpravy, které jsme míjeli, šly v protisměru – tedy od Tso Kar k Tso Moriri. Je pravda, že nástup do prvního sedla jsme my měli delší, ale i v opačném směru není Kyamayuri La zrovna mírný kopeček a navíc se domnívám, že z hlediska dopravy na začátek treku je pohodlnější i levnější trasa Leh-Korzok. Doporučuji tedy spíše směr, kterým jsme šli my (Tso Moriri — Tso Kar)
  • Vody je všude po trase dostatek.
  • V Korzoku je několik homestay, stanový tábor a jeden guesthouse. Najíst se dá v centru ve stanu – servírují tu klasiku (momo a nudle, čaj a colu).
  • Keramické záchody a vykachlíkované koupelny v Korzoku opravdu nehledejte. Natolik sem civilizace ještě nedošla.
  • Na břehu jezera Tso Kar je stanový kemp, kde se dá ubytovat a najíst.
  • K silnici spojující Leh a Keylong je to od jezera Tso Kar zhruba osm kilometrů prašnou cestou. Asi pět kilometrů od této křižovatky směr Leh je „motorest” — tedy pár stanů, jídlo a „civilizace”. Staví zde linkové autobusy a řidiči náklaďáků na čaj.
Jammu a Kašmír

Další informace k Indii najdete v podrobném průvodci

indický průvodce

Zobrazit průvodce