Dávné budoucnosti - Helena Norberg-Hodge

Z jejího popisu života běžné ladacké rodiny, vesnice nebo kláštera je cítit hluboký obdiv k tomu, jak Ladakčané dokážou žít v souladu s drsným prostředím. Popisuje každodenní souboj s nepřízní počasí i vzájemnou pomoc lidí a jejich dělbu práce. V místech, kde je hranice mezi přežitím a nepřežitím velmi tenká, musí lidé spoléhat jeden na druhého. V Ladakhu nebyly až do poloviny 80. let 20. století peníze tím nejdůležitějším. Vždyť také k čemu by byly v údolí vzdáleném několik dnů pochodu od nejbližšího města. Právě proto bylo nutné, aby místní společnost byla ve všem naprosto soběstačná. Typickým příkladem je množství potravin. Ladacká rodina byla tak velká, jak velké bylo její políčko. Jednoduchá rovnice. Máme tolik dětí, kolik jich můžeme uživit. Jiné potraviny nemáme, není je kde vzít ani jak dovézt. Přes hory to nejde. Žijeme tu více než půl roku odříznuti sněhem od ostatního světa, dolů do  úrodné Indie to je několik týdnu pěšího putování, silnice neexistuje. Takto uvažovali a žili Ladakčané po staletí. 

Helena trávila každoročně šest měsíců v roce pozorováním života lidí, obřadů mnichů, šamanských léčitelských rituálů nebo zemědělských prací. Celá první část knihy je popisem společnosti, kterou považuje za blízkou ideálnímu stavu. Nevím, nakolik ke možné tomuto idealizovanému světu věřit, ale z vlastní zkušenosti mohu říct, že jsem sám tyto změny zaznamenal při svých častých cestách po Ladakhu mezi roky 1997 do současnosti. 

Autorka popisuje jednotlivé změny, které nastaly po příjezdu prvních turistů. Odvrhnutí tradičních postupů, náboženství a hlavně vzájemné pomoci. Ekonimické a sociální změny se začaly šířit z Lehu do okolních údolí. Nenávratně. Ten úžasný soulad “lidí, krajiny, zdrojů a zvířat” je pryč. 

S další částí knihy je možné polemizovat. Autorka z mnoha problémů viní nadnárodní korporace a globální společnost. Je velmi pravděpodobné, že má pravdu, avšak řešení není, cesta zpět neexistuje a rozhodně si myslím, že model ladakské společnosti je jinam nepřenositelný. 

Z celé knihy je cítit lehký smutek nad tím, že ladačané i my sami ztrácíme kousek originálního světa, který nám dal mnoho inspirace a hlavně jiný pohled na život, než je ten náš. Pokud jen část toho, jak fungovala místní společnost před příchodem té “velké” Indie, turistů a peněz je pravdou, přišli jsme my všichni o hodně. Jako východisko vidí autorka podporu místních organizací, které zajistí využití potenciálu Ladakhu pro místní obyvatele, s využitím místních zdrojů a tradic. Když vidím stav Ladakhu nyní (psáno v prosinci 2010), myslím si, že naděje, kterou autorka má v závěru knihy, přišla v niveč.

Kde knihu koupit

Kniha Ancient Futures (Dávné budoucnosti) vyšla v několika vydáních a je možné ji koupit v mnoha knihkupectvích v Delhi i v Lehu. Seženete ji v angličtině zhruba za 200 Rs (80 Kč). U nás ji vydalo nakladatelství Hnutí Duha v roce 1996 a je k mání v jejich internetovém knihkupectví za cenu 90 Kč. Pro všechny, kteří se chystají do Ladakhu, je tato kniha naprostou povinností! 

Co se mi vybavuje

• Sonamova babička, Abi-le, nikdy nevyhodila ječmen, ze kterého dělala čhang (místní pivo). Připravila z vařeného a fermentovaného ječmene čtyři várky čhangu a pak rozprostřela zrní na pokrývku z jačí kůže, aby uschlo a mohlo se rozemlít na jídlo. Tmavě hnědou hmotu z rozmačkaných jader meruňkových pecek, ze kterých už byl vytlačen olej, uhnětla do tvaru kalíšku. Až ztvrdne, použije ho na stáčení vřetýnek. Schovávala dokonce i vodu z nádobí — malé zbytky jídla, které v ní zůstaly, budou vítaným přilepšením pro zvířata.
• Mouka z ječmene se mlela na vodních mlýnech přímo ve vesnici. Vodní pohon byl zdarma. Více rodin sdílelo společný mlýn.  Mletí bylo velmi pomalé. Nyní se vozí přes hory pomocí poníků do Lehu. Tam se mele v místním mlýnu poháněném dýzlovým motorem. Naftu do něj je třeba zaplatit. stejně jako poplatek za mletí. Namleto je během chvíle, ale je třeba zrní několik dní převážet přes hory do města a pak zpět. Co je výhodnější?
• Staletí jsme používali místní plodiny a chovali místní plemena krav. Nyní tu máme vyšlechtěné odrůdy původem z Evropy nebo Ameriky. Jsou levnější, ale dávají menší užitek. 
• V místní domácnosti neexistuje odpad. Vše se zužitkuje. 
• Díky poklidnému životu měli ladačané více času na vzájemné povídání a úzky kontakt v rámci rodiny i vesnice. 
• V původní společnosti byl projev hněvu nebo agresivní chování považován za nepatřičný. Vše se dá vyřešit domluvou. 
• Přesto se netvářil ani rozmrzele, ani vztekle. Když jsem mu říkala, že se jeho soused nezachoval dobře, řekl jen: “Třeba je potřeboval ještě nutněji než já.” — “Nepožádáš o vysvětlení?” zeptala jsem se. Sonam se jen zasmál a pokrčil rameny: “Či čän? — Copak na tom záleží? Stejně musíme žít pospolu.”